tvoje pocity jsou mi důvěrně známé. Mám tříletého synka a bezmála roční dcerku, o našem nočním režimu se snad ani nebudu rozepisovat, denní s malou zvládám o něco líp, než když byl synek stejně starý. Jeho narozením jsem se ze dne na den z režimu, kdy mám na všechno aspoň čtvrthodinky rezervu, ocitla v režimu, kdy přijít někam se zpožděním nepřesahujícím hodinu, byl fakt zázrak. Taky jsem ten typ, který má rád vlastní život pod kontrolou a věci dopředu naplánované, a taky mě neskutečně vytáčí, jak děti všechny plány dokážou v pěti vteřinách postavit na hlavu. Synek je lautr totéž, co píšeš o své dcerce, s oblékáním i s jídlem mu musím pomáhat, když po něm něco chci, musím to desetkrát zopakovat a stejně mě neposlechne, dokud na něj nezvýším hlas. Přitom když nejsem v dohledu, poslouchá mnohem lépe, nají se sám nebo jen s mírnou dopomocí, oblečení od pasu dolů zvládá sám, problém má vlastně jen se svlékáním trička. Ale jakmile má po ruce mě, na všechno říká „prosím, prosím, mamka pomůže“. Osobně si myslím, že tenhle přístup na děti nefunguje, protože za ty tři – čtyři roky dobře vědí, kdy poslechnout musí a kdy máma v zájmu zachování vlastního duševního zdraví ustoupí a pomůže. Asi by to chtělo k mateřské laskavosti přidat trochu víc přísnosti a důslednosti, jako třeba nebudeš převlečená, nedostaneš snídani, na jídlo jí nechat třeba dvacet minut a pak sklidit ze stolu, bez ohledu na to, jestli se najedla nebo ne. Tvoje každodenní proslovy nejspíš pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven, když přejdeš od slov k činům, určitě během pár dnů pochopí, že to myslíš vážně.
tvoje pocity jsou mi důvěrně známé. Mám tříletého synka a bezmála roční dcerku, o našem nočním režimu se snad ani nebudu rozepisovat, denní s malou zvládám o něco líp, než když byl synek stejně starý. Jeho narozením jsem se ze dne na den z režimu, kdy mám na všechno aspoň čtvrthodinky rezervu, ocitla v režimu, kdy přijít někam se zpožděním nepřesahujícím hodinu, byl fakt zázrak. Taky jsem ten typ, který má rád vlastní život pod kontrolou a věci dopředu naplánované, a taky mě neskutečně vytáčí, jak děti všechny plány dokážou v pěti vteřinách postavit na hlavu. Synek je lautr totéž, co píšeš o své dcerce, s oblékáním i s jídlem mu musím pomáhat, když po něm něco chci, musím to desetkrát zopakovat a stejně mě neposlechne, dokud na něj nezvýším hlas. Přitom když nejsem v dohledu, poslouchá mnohem lépe, nají se sám nebo jen s mírnou dopomocí, oblečení od pasu dolů zvládá sám, problém má vlastně jen se svlékáním trička. Ale jakmile má po ruce mě, na všechno říká „prosím, prosím, mamka pomůže“. Osobně si myslím, že tenhle přístup na děti nefunguje, protože za ty tři – čtyři roky dobře vědí, kdy poslechnout musí a kdy máma v zájmu zachování vlastního duševního zdraví ustoupí a pomůže. Asi by to chtělo k mateřské laskavosti přidat trochu víc přísnosti a důslednosti, jako třeba nebudeš převlečená, nedostaneš snídani, na jídlo jí nechat třeba dvacet minut a pak sklidit ze stolu, bez ohledu na to, jestli se najedla nebo ne. Tvoje každodenní proslovy nejspíš pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven, když přejdeš od slov k činům, určitě během pár dnů pochopí, že to myslíš vážně.