Ahoj, tak já osobně jsem vždy říkala, že bych jednou adoptovat nějaké dítko chtěla, ale dnes musím říct, že bych do toho nešla. Moje tchýně pracuje v dětském domově. Takže už pár let jsem tak trochu u zdroje a vím, jak to chodí. Ty děti jsou povětšinou v pohodě. Základní škola jim nedělá problém, průsery nedělají a jsou jako jiné děti, ale pak nastane puberta a v naprosté většině případů se vymknou a jdou po stopách svých rodičů. Je až neuvěřitelné, že ačkoli ví, proč jsou v děcáku, že se o ně rodiče nestarají, že jsou na drogách, šlapou a všechno možné, stejně když přijdou do puberty, tak je vyhledají a velmi často se nechají strhnout jejich stylem života. Těch rozumných, co projdou děcákem s tím, že si udělají školu (povětšinou učňák), najdou si práci a žijou normální život je jen hrstka. Geny jsou opravdu hodně silné a já bych se toho bála. Navíc znám dvě rodiny, které dítě adoptovali. Rodiče mé kamarádky si vzali chlapečka, když mu bylo asi 3/4 roku. Dnes je mu 8 a ačkoli to neřeknou nahlas, svého rozhodnutí litují. Kluk je nezvadatelný, agresivní, špatně se učí, dělá si co chce a systematicky proti sobě rodiče štve. Kamarádka se bojí, že jsou před rozvodem... Druhá rodina si vzala také malého kluka. Dnes už je v pubertě a ti dva se kvůli němu rozvedli. Kluk nedodělal školu, krade, utíká z domova, neustále jim předhazuje, že oni nejsou jeho rodiče... Takže já bych se být tebou hodně rozmýšlela. Výchova samozřejmě může hodně pomoct, ale né vždy vše zachrání. Rozhodně neplatí pravidlo: vezmu si opuštěné dítě, bude mi za to vděčné. Každopádně držím palce. Chce to hodně odvahy a velkou dávku štěstí. :one:
Ahoj, tak já osobně jsem vždy říkala, že bych jednou adoptovat nějaké dítko chtěla, ale dnes musím říct, že bych do toho nešla. Moje tchýně pracuje v dětském domově. Takže už pár let jsem tak trochu u zdroje a vím, jak to chodí. Ty děti jsou povětšinou v pohodě. Základní škola jim nedělá problém, průsery nedělají a jsou jako jiné děti, ale pak nastane puberta a v naprosté většině případů se vymknou a jdou po stopách svých rodičů. Je až neuvěřitelné, že ačkoli ví, proč jsou v děcáku, že se o ně rodiče nestarají, že jsou na drogách, šlapou a všechno možné, stejně když přijdou do puberty, tak je vyhledají a velmi často se nechají strhnout jejich stylem života. Těch rozumných, co projdou děcákem s tím, že si udělají školu (povětšinou učňák), najdou si práci a žijou normální život je jen hrstka. Geny jsou opravdu hodně silné a já bych se toho bála. Navíc znám dvě rodiny, které dítě adoptovali. Rodiče mé kamarádky si vzali chlapečka, když mu bylo asi 3/4 roku. Dnes je mu 8 a ačkoli to neřeknou nahlas, svého rozhodnutí litují. Kluk je nezvadatelný, agresivní, špatně se učí, dělá si co chce a systematicky proti sobě rodiče štve. Kamarádka se bojí, že jsou před rozvodem... Druhá rodina si vzala také malého kluka. Dnes už je v pubertě a ti dva se kvůli němu rozvedli. Kluk nedodělal školu, krade, utíká z domova, neustále jim předhazuje, že oni nejsou jeho rodiče...
Takže já bych se být tebou hodně rozmýšlela. Výchova samozřejmě může hodně pomoct, ale né vždy vše zachrání. Rozhodně neplatí pravidlo: vezmu si opuštěné dítě, bude mi za to vděčné. Každopádně držím palce. Chce to hodně odvahy a velkou dávku štěstí. :one: