Přidat komentář

Děkuju Hani, achjo, dvě Hanky :(. Vypadá to, že se s přítelem posouváme každým dnem o něco dál. Každopádně nás to asi hodně sblížilo, teď to celé spolu prožíváme jako jednotka, ne každý sám za sebe a to je pro mě hodně důležité. Snaží se se mnou být každou volnou chvíli. Už o tom tolik nemluvíme, není co pořád dokola probírat, vlastně není to k ničemu. A už se mi z toho ani neuleví. První dny byly hrozné, nemyslitelné, že bych mohla vůbec ještě někdy fungovat. Ale po týdnu už cítím, že NĚKDY v budoucnu snad něco tak, jak budeme chtít my, vyjde.
Momentálně jsem se upla na svatbu. Chceme se vzít. Snažím se myslet na něco jiného, než na miminka. Uvažovala jsem o studiu VŠ, ale nic, co by mě zajímalo se dálkově studovat v blízkosti bydliště nedá.
Jako bych pořád hledala něco, na co se soustředit.
A po všech těch našich debatech jsme se shodli, že to zkusíme znova, za pár měsíců. Už i zjišťuju, jak na tom byly i jiní, kteří si tím prošli. Po jaké době na to byli připravení a co říkají doktoři. Jen ať vím, kdy se na to připravit.
Ale strašlivě se bojím. Má to smysl, dokud se bojím?
A kdy to už nebude tak čerstvé?
Milion otázek. Ale asi mi je už o něco lépe.