Nejdůležitější je pro dítě matka v pohodě. Nejen v těhotenství, porodu, ale hlavně během jeho dětství a dospívání. Podle všech těch řečí o důležitosti nepřetržitého kontaktu matky a dítěte po porodu by se všechny matky, které měly děti v inkubátoru či nějak nemocné a neměly možnost s nimi trávit každý okamžik měly hodit lano přes nejbližší trám a oběsit se, stejně jako maminy, kterým se prostě nepodaří kojení. Všechny ty kecy o přirozenosti jsou akorát stresující záležitostí, když věci nejdou tak, jak mají.
První porod mi taky nevyšel- císař, kojit se mi povedlo jen tři měsíce. A nikdy nezapomenu na ten pocit zoufalství- říkala jsem si, že vlastně ani nejsem ženská, když neumím ani porodit, ani nakojit...
Brzo mi , díky bohu, došlo, že mateřství je o něčem úúúúplně jiném než o rození při zavěšení na laně za vůně broskvových svíček a zvuku zpěvu velryb.
Ženy jako Ty nebo já jsme vděčné za tu možnost, že máme živé a zdravé děti, které bychom při pokusu o přirozený porod neměly.
Naslouchám svým dětem, všechny se mnou spí v obrovitánské posteli, kam se za půl roku vejde i mimino. Dítě nikdy nenecháváme brečet, i kdyby to znamenalo nosit jej hodiny a hodiny v náručí. Kojím třeba třikrát do hodiny, nebo osmkrát na noc, když dítě chce.
Ale myslím, že žádné dítě nechce zemřít. A když žena jeho smrt riskuje domácícm porodem, prostě mi to nepřijde košer... :00: :a:
In reply to Teda holky, tady se to tedy by vendul6
Tak to vidím taky.
:one:
Nejdůležitější je pro dítě matka v pohodě. Nejen v těhotenství, porodu, ale hlavně během jeho dětství a dospívání. Podle všech těch řečí o důležitosti nepřetržitého kontaktu matky a dítěte po porodu by se všechny matky, které měly děti v inkubátoru či nějak nemocné a neměly možnost s nimi trávit každý okamžik měly hodit lano přes nejbližší trám a oběsit se, stejně jako maminy, kterým se prostě nepodaří kojení. Všechny ty kecy o přirozenosti jsou akorát stresující záležitostí, když věci nejdou tak, jak mají.
První porod mi taky nevyšel- císař, kojit se mi povedlo jen tři měsíce. A nikdy nezapomenu na ten pocit zoufalství- říkala jsem si, že vlastně ani nejsem ženská, když neumím ani porodit, ani nakojit...
Brzo mi , díky bohu, došlo, že mateřství je o něčem úúúúplně jiném než o rození při zavěšení na laně za vůně broskvových svíček a zvuku zpěvu velryb.
Ženy jako Ty nebo já jsme vděčné za tu možnost, že máme živé a zdravé děti, které bychom při pokusu o přirozený porod neměly.
Naslouchám svým dětem, všechny se mnou spí v obrovitánské posteli, kam se za půl roku vejde i mimino. Dítě nikdy nenecháváme brečet, i kdyby to znamenalo nosit jej hodiny a hodiny v náručí. Kojím třeba třikrát do hodiny, nebo osmkrát na noc, když dítě chce.
Ale myslím, že žádné dítě nechce zemřít. A když žena jeho smrt riskuje domácícm porodem, prostě mi to nepřijde košer... :00: :a: