Holky, děkuji moc za podporu a za Vaše příběhy. Je to šílený. Ještě jsem zde neuvedla, že mám doma dcerku, s kterou jsem zažila úplně super těhotenství, to nejbáječnější období, měla jsem energie, že jsem mohla skály lámat a tak šťastná jsem se v životě necítila - myslím, že dost má na tom zásluhu to, že jsem byla dost pracovně vytížená, neměla jsem absolutně nic nastudováno, a tak jsem měla v tomto ohledu "čistou" mysl. Neříkám, že to bylo vše, ale myslím, že to bylo podstatné. Na další těhotenství jsem se těšila jak malá, bláhově si myslíc, že to bude taky tak... U psychiatra jsem skončila samozřejmě hned po smrti malého, výsledek zněl, že to musím přežít (překvapivě). Pak jsem párkrát navštívila psychology (různé, dle doporučení), ale vždy to skončilo fiaskem (z mé strany), protože jsem prostě nedokázala s nimi hovořit tak, aby mi to mohlo pomoct (prostě jsem nevěděla, o jakou pomoc si mám říct - přišlo mi to všechno hrozně nepřirozené). Zjistila jsem, že nejlepší je, když mluvím s někým, kdo má (zná) podobnou zkušenost... Nevím, jestli mi rozumíte... Já mám v sobě prostě zakořeněný pocit, že je to můj boj, že se z toho musím dostat sama, nespoléhat na psychology, cizí lidi, kteří mají úplně jiné problémy a o mně vlastně nic neví... Nevím, jestli jsem to napsala správně tak, jak to cítím - nechci se nikoho dotknout, to v žádném případě. Je to se mnou prostě jako na houpačce. Okolí tvrdí, jaká jsem dobrá, že to zvládám, psycholog se na mě dívá, co po něm vlastně chci, když už jsem vyrovnaná, ale pak přjdu domů, mám hlavu plnou milionů myšlenek a nevyřčených otázek... Jsem moc vděčná za Vaše zprávy. Díky moc.
Holky, děkuji moc za podporu a za Vaše příběhy. Je to šílený. Ještě jsem zde neuvedla, že mám doma dcerku, s kterou jsem zažila úplně super těhotenství, to nejbáječnější období, měla jsem energie, že jsem mohla skály lámat a tak šťastná jsem se v životě necítila - myslím, že dost má na tom zásluhu to, že jsem byla dost pracovně vytížená, neměla jsem absolutně nic nastudováno, a tak jsem měla v tomto ohledu "čistou" mysl. Neříkám, že to bylo vše, ale myslím, že to bylo podstatné. Na další těhotenství jsem se těšila jak malá, bláhově si myslíc, že to bude taky tak...
U psychiatra jsem skončila samozřejmě hned po smrti malého, výsledek zněl, že to musím přežít (překvapivě). Pak jsem párkrát navštívila psychology (různé, dle doporučení), ale vždy to skončilo fiaskem (z mé strany), protože jsem prostě nedokázala s nimi hovořit tak, aby mi to mohlo pomoct (prostě jsem nevěděla, o jakou pomoc si mám říct - přišlo mi to všechno hrozně nepřirozené). Zjistila jsem, že nejlepší je, když mluvím s někým, kdo má (zná) podobnou zkušenost... Nevím, jestli mi rozumíte... Já mám v sobě prostě zakořeněný pocit, že je to můj boj, že se z toho musím dostat sama, nespoléhat na psychology, cizí lidi, kteří mají úplně jiné problémy a o mně vlastně nic neví... Nevím, jestli jsem to napsala správně tak, jak to cítím - nechci se nikoho dotknout, to v žádném případě. Je to se mnou prostě jako na houpačce. Okolí tvrdí, jaká jsem dobrá, že to zvládám, psycholog se na mě dívá, co po něm vlastně chci, když už jsem vyrovnaná, ale pak přjdu domů, mám hlavu plnou milionů myšlenek a nevyřčených otázek... Jsem moc vděčná za Vaše zprávy. Díky moc.