Přidat komentář

Mám to přesně opačně. První mimčo se nedařilo. Rok jsem byla bez prášků a nic, pak jsme na něm začali usilovně pracovat a dalších jedenáct měsíců nic. Až když už jsem to vzdala, tak se to povedlo. Do té doby jsem každý měsíc doufala, pak bulela a nejhorší bylo, že se všichni na to ptali, kdy si mimčo pořídíme...... Hraje v tom strašnou roli psychika. Dokud moc moc chceš, nejde to. My začali tedy narychlo honit architekta o projekt, aby jsme ho stihli podat do konce roku a teprve, když jsem to vypustila z hlavy, tak se syn povedl (tedy v ten měsíc). To druhé bylo opačně. Synovi byl rok a já chtěla do dvou let druhé, tak jsme to zkoušeli, pár měsíců taky nic, ale třetí měsíc se to povedlo. Myslím, že to bylo tím, že jsem si říkala, že je dost času, že to nespěchá a že syn ještě stejně mamku potřebuje. Takže je to strašně těžké nemyslet na to, ale asi to jinak nepůjde. Toť můj názor