Ahoj mám hodně podobnou zkušenost. S manželem jsme byli 8 let. Máme dvouletou a dvouměsíční dceru. Když byl té mladší přesně měsíc, zjistila jsem, že se zamiloval do jiné. Taky jsem měla pocit, že máme šťastné a fungující manželství, ale něco mu přece jen scházelo, když stačilo aby šel dvakrát s kolegama z práce posedět do hospody a už byl totálně mimo z ní. Dneska už je to přes měsíc. Prošla jsem si obdobím sebelítosti a teď už jsem na něj jen naštvaná, že se vykašlal na všechno, co jsme spolu prožili. A že toho nebylo málo. Třeba jen to, že když už jsem byla těhotná, tak se pořezal motorovou pilou na noze a já jsem se o něj půl roku, kdy nemohl chodit starala, stejně tak jsem se musela starat o většinu věcí kolem domu. Takže v zimě a těhotná jsem nosila dříví a uhlí abych mohla topit a takový podobný věci. Nemůžu po něm ale chtít, aby se mnou byl jen z vděčnosti a to bych ani nechtěla, ale čekala bych, že si bude své ženy za to třeba vážit. Skončil nemocenskou, nastoupil do práce, první víkend vyrazil na zmiňované posezení s kolegama do hospody a už bylo pomalu zaděláno na konec. Taky ho vychovála babička, protože jeho rodiče ho odložili do dětského domova hned když se narodil. Myslela jsem si, že o to víc si bude své rodiny vážit, ale bohužel se tak nestalo. Musíme se smířit s tím, že jsou praštěný. Ber to tak, že my jsme na tom líp než oni. Nám zůstali ty děti a jim nic (i když je občas samozřejmě navštěvují). Přeji hodně sil a uvidíš, že bude líp. A snad se jednou pro nás všechny najde takový chlap, který za to stojí
Ahoj mám hodně podobnou zkušenost. S manželem jsme byli 8 let. Máme dvouletou a dvouměsíční dceru. Když byl té mladší přesně měsíc, zjistila jsem, že se zamiloval do jiné. Taky jsem měla pocit, že máme šťastné a fungující manželství, ale něco mu přece jen scházelo, když stačilo aby šel dvakrát s kolegama z práce posedět do hospody a už byl totálně mimo z ní. Dneska už je to přes měsíc. Prošla jsem si obdobím sebelítosti a teď už jsem na něj jen naštvaná, že se vykašlal na všechno, co jsme spolu prožili. A že toho nebylo málo. Třeba jen to, že když už jsem byla těhotná, tak se pořezal motorovou pilou na noze a já jsem se o něj půl roku, kdy nemohl chodit starala, stejně tak jsem se musela starat o většinu věcí kolem domu. Takže v zimě a těhotná jsem nosila dříví a uhlí abych mohla topit a takový podobný věci. Nemůžu po něm ale chtít, aby se mnou byl jen z vděčnosti a to bych ani nechtěla, ale čekala bych, že si bude své ženy za to třeba vážit. Skončil nemocenskou, nastoupil do práce, první víkend vyrazil na zmiňované posezení s kolegama do hospody a už bylo pomalu zaděláno na konec. Taky ho vychovála babička, protože jeho rodiče ho odložili do dětského domova hned když se narodil. Myslela jsem si, že o to víc si bude své rodiny vážit, ale bohužel se tak nestalo. Musíme se smířit s tím, že jsou praštěný. Ber to tak, že my jsme na tom líp než oni. Nám zůstali ty děti a jim nic (i když je občas samozřejmě navštěvují). Přeji hodně sil a uvidíš, že bude líp. A snad se jednou pro nás všechny najde takový chlap, který za to stojí