Ahojky,tvůj příběh sleduji téměř od začátku.Možná proto že taky sem absolvovala terapii s Clostilem,Proverou,Orgametrilem a laparoskopii.Začnu asi od začátku.Trpěla sem hodně na gyn.záněty.První laparoskopii sem absolvovala v roce 2007 v prosinci kdy mi odstranili srůsty na levém vaječníku.Nicméně pořád se mi problémy vracely:( v září 2008 mi bylo oznámeno že mám malou šanci na normální otěhotnění že bych měla otěhotnět hned nebo se to vůbec nepodaří.V lednu 2009 sme se s manželem dohodli že to teda zkusíme hlavně taky proto že mi nesedla žádná forma antikoncepce(bud sem krvácela pořád anebo vůbec).První dva měsíce se nic nedělo tak mi doktor nasadil Clostil s tím že určitě zabere.Pravidelně sem chodila na UZ kde se nic nedělo tak mi byly navýšeny dávky.Výsledek byl akorát ten že sem všude po obličeji měla pupínky :)ani jeden folík se mi neudělal:(tak sme po půl roce léčení s Clostilem dostali do ruky doporučení do CARu.Nemusím asi ani vyprávět kolikrát sem si pobrečela že nejsem schopná otěhotnět a že je chyba ve mně a kdy sem manželovi říkala ať mě klidně opustí že to pochopím...Do CARu jsme se poprvé dostali tuším v říjnu 2009 kde nás čekalo spousta vyšetření,spermiogram u chlapa a u mě hlavně krev aby se zjistilo co a proč.Přece jen sem mladá(ted mi bude 23).Po všech dlouhých vyšetřeních sme odcházela s tím že chlap je v pořádku a já mám diagnozu anovulace(prostě sem neovulovala).V prosinci jsem ještě podstoupila jednu laparoskopii kde sme byli s doktorem dohodlí že by mi profoukl i vejcovody,nicméně to nutné nebylo,vše průchozí jen odstranili další srůsty.A prý že bych měla otěhotnět spontánně...V březnu 2010 jsme se rozhodli že podstoupíme IUI ale k němu bohužel nedošlo protože hormony co se do mě píchaly a které měli 100procentně dle doktorů zabrat nezabraly ani v navýšených dávkách :(byla sem psychicky na dně,nevěděla sem co bude dál.V CARu jsme se domluvili že už IUI ani zkoušet nebudeme a naplánovali jsme si na spren IVF.Mezitím jsme stihli svatbu v červnu a kupodivu otěhotnění samo nepřicházelo a to jsme na to už vůbec nemysleli byli jsme smíření s IVF.A to mi všichni mohli říkat abysme na to nemysleli že to je určitě tím :)Samozřejmě znám případy u kterých to tak bylo :) No v červenci jsme nastoupili na cestu plnou hormonů :)od začátku jsem dostávala obrovský dávky a světe div se,udělalo se mi přes 30 folíků!!!No a dopadlo to asi tak že ted se mi v bříšku vlní 4kilový drobeček který má každým dnem přijít na svět.Asi se ptáš proč ti tohle všechno páíšu a proč sem to musela takhle rozvést.V žádném případě ti nechci říkat že dopadneš jako já!!Jen sem ti chtěla říct že i přes to všechno existuje šance na to mít miminko!!!Držím Ti moc palečky a nezoufej,vím ted se mi to říká ale na mě názorně vidíš že všechno to trápení jednou skončí a budeš odměněná!!!!
Ahojky,tvůj příběh sleduji téměř od začátku.Možná proto že taky sem absolvovala terapii s Clostilem,Proverou,Orgametrilem a laparoskopii.Začnu asi od začátku.Trpěla sem hodně na gyn.záněty.První laparoskopii sem absolvovala v roce 2007 v prosinci kdy mi odstranili srůsty na levém vaječníku.Nicméně pořád se mi problémy vracely:( v září 2008 mi bylo oznámeno že mám malou šanci na normální otěhotnění že bych měla otěhotnět hned nebo se to vůbec nepodaří.V lednu 2009 sme se s manželem dohodli že to teda zkusíme hlavně taky proto že mi nesedla žádná forma antikoncepce(bud sem krvácela pořád anebo vůbec).První dva měsíce se nic nedělo tak mi doktor nasadil Clostil s tím že určitě zabere.Pravidelně sem chodila na UZ kde se nic nedělo tak mi byly navýšeny dávky.Výsledek byl akorát ten že sem všude po obličeji měla pupínky :)ani jeden folík se mi neudělal:(tak sme po půl roce léčení s Clostilem dostali do ruky doporučení do CARu.Nemusím asi ani vyprávět kolikrát sem si pobrečela že nejsem schopná otěhotnět a že je chyba ve mně a kdy sem manželovi říkala ať mě klidně opustí že to pochopím...Do CARu jsme se poprvé dostali tuším v říjnu 2009 kde nás čekalo spousta vyšetření,spermiogram u chlapa a u mě hlavně krev aby se zjistilo co a proč.Přece jen sem mladá(ted mi bude 23).Po všech dlouhých vyšetřeních sme odcházela s tím že chlap je v pořádku a já mám diagnozu anovulace(prostě sem neovulovala).V prosinci jsem ještě podstoupila jednu laparoskopii kde sme byli s doktorem dohodlí že by mi profoukl i vejcovody,nicméně to nutné nebylo,vše průchozí jen odstranili další srůsty.A prý že bych měla otěhotnět spontánně...V březnu 2010 jsme se rozhodli že podstoupíme IUI ale k němu bohužel nedošlo protože hormony co se do mě píchaly a které měli 100procentně dle doktorů zabrat nezabraly ani v navýšených dávkách :(byla sem psychicky na dně,nevěděla sem co bude dál.V CARu jsme se domluvili že už IUI ani zkoušet nebudeme a naplánovali jsme si na spren IVF.Mezitím jsme stihli svatbu v červnu a kupodivu otěhotnění samo nepřicházelo a to jsme na to už vůbec nemysleli byli jsme smíření s IVF.A to mi všichni mohli říkat abysme na to nemysleli že to je určitě tím :)Samozřejmě znám případy u kterých to tak bylo :)
No v červenci jsme nastoupili na cestu plnou hormonů :)od začátku jsem dostávala obrovský dávky a světe div se,udělalo se mi přes 30 folíků!!!No a dopadlo to asi tak že ted se mi v bříšku vlní 4kilový drobeček který má každým dnem přijít na svět.Asi se ptáš proč ti tohle všechno páíšu a proč sem to musela takhle rozvést.V žádném případě ti nechci říkat že dopadneš jako já!!Jen sem ti chtěla říct že i přes to všechno existuje šance na to mít miminko!!!Držím Ti moc palečky a nezoufej,vím ted se mi to říká ale na mě názorně vidíš že všechno to trápení jednou skončí a budeš odměněná!!!!