ahoj, takový šok a stres jako u prvního to nebyl....možná ani ta rozněžněnost nebyla stejná jako u prvního (ze začátku). nicméně krizi jsme s manželem měli stejně jako u prvního. Bylo to tím, že s dcerkou (druhorozenou) to nebylo jednoduchý, ty stresy a šoky přišly až po šestinedělí, kdy jsme zjistili, že holčička řve neustále, nemohli jsme přijít na to proč a veškerý známý triky jak uklidnit řvoucí dítě nezabíraly, spíš naopak....takže doma bylo dusno na všech frontách. nikdy u nás nepadlo, že jsme si jí "neměli pořizovat", ale bylo těžký vyslovit nahlas, že se nám k ní těžko hledá cesta (fakt to nebylo jednoduchý - podívala jsem se na svou dceru a ona spustila ječák)...ale když jsme si to řekli, tak bylo po krizi :-) bráška narození ségry zvládal celkem v pohodě, první rozčarování přišlo někdy po šestinedělí, kdy se kočena trošku rozkoukala a vyžadovala více pozornosti, pak jeho žárlení bylo vždycky ve vlnách, prakticky přišlo vždycky, když dceerka udělala nějaký vývojový pokrok (a synkovi se přiblížila) - začala se natahovat po hračkách, přetáčet se, plazit se....teď si stoupla a s podivem to s klukem nic neudělalo :s: nevybavuju si, jak jsme se mu cíleně snažili pomáhat, ale určitě jsem se snažila dodržovat (a stále dodržuju) večerní ukládání, kdy jsem jenom jeho (dcera už spí)... asi těch věcí bylo víc, spíš takový drobnosti, te´d mě fakt nic nenapadá. je to sice náročný (finančně asi zatím moc ne, horší to bude až budou ve škole, v pubertě), musím hodně plánovat a organizovat, někdy jsem na blázinec, ale většinou mě to rychle přejde. někdy jsem překvapená, co jde všechno udělat se dvěma dětma. určitě bych neměnila, děti jsou od sebe 22 měsíců, dcerce teď bylo 10m a z těch dvou už jsou parťáci, blbnou spolu, hrajou si, sem tam se "poperou".
ahoj, takový šok a stres jako u prvního to nebyl....možná ani ta rozněžněnost nebyla stejná jako u prvního (ze začátku). nicméně krizi jsme s manželem měli stejně jako u prvního. Bylo to tím, že s dcerkou (druhorozenou) to nebylo jednoduchý, ty stresy a šoky přišly až po šestinedělí, kdy jsme zjistili, že holčička řve neustále, nemohli jsme přijít na to proč a veškerý známý triky jak uklidnit řvoucí dítě nezabíraly, spíš naopak....takže doma bylo dusno na všech frontách. nikdy u nás nepadlo, že jsme si jí "neměli pořizovat", ale bylo těžký vyslovit nahlas, že se nám k ní těžko hledá cesta (fakt to nebylo jednoduchý - podívala jsem se na svou dceru a ona spustila ječák)...ale když jsme si to řekli, tak bylo po krizi :-)
bráška narození ségry zvládal celkem v pohodě, první rozčarování přišlo někdy po šestinedělí, kdy se kočena trošku rozkoukala a vyžadovala více pozornosti, pak jeho žárlení bylo vždycky ve vlnách, prakticky přišlo vždycky, když dceerka udělala nějaký vývojový pokrok (a synkovi se přiblížila) - začala se natahovat po hračkách, přetáčet se, plazit se....teď si stoupla a s podivem to s klukem nic neudělalo :s:
nevybavuju si, jak jsme se mu cíleně snažili pomáhat, ale určitě jsem se snažila dodržovat (a stále dodržuju) večerní ukládání, kdy jsem jenom jeho (dcera už spí)... asi těch věcí bylo víc, spíš takový drobnosti, te´d mě fakt nic nenapadá.
je to sice náročný (finančně asi zatím moc ne, horší to bude až budou ve škole, v pubertě), musím hodně plánovat a organizovat, někdy jsem na blázinec, ale většinou mě to rychle přejde. někdy jsem překvapená, co jde všechno udělat se dvěma dětma. určitě bych neměnila, děti jsou od sebe 22 měsíců, dcerce teď bylo 10m a z těch dvou už jsou parťáci, blbnou spolu, hrajou si, sem tam se "poperou".