:jawdrop: Ona má radost z toho, že její syn bere antidepresiva????? Jo, takovýhle mamánci to je pecka.. Když jsem se dala dohromady s Tomášem, táhlo mu na 26let, a do té doby bydlel jen a jen u mámy. Když jsme spolu začali, bydleli jsme asi dva měsíce u nich. Jenže během té doby se stalo až neúnosné bydlení pod jednou střechou s jeho rodinou. Nějak mě moc nemuseli, nepřekousli, že nejsem přebornice ve vaření, negruntuju tam od rána do večera(no, být to tu uzamčené, rozepíšu se víc, ale raději neriskovat)... A hlavně se semnou museli dělit o svého mamánka... Pak jsem zjistila, že jsem těhu, a hormony zapracovaly, že už jsem tam nechtěla být ani chvilku a rozhodla jsem se, že půjdu bydlet zpět k našim. A Tomáš šel se mnou. No, hodně těžce to nesli, hlavně máma, pořád do něj rejpala, že "tohle už není tvůj pokojíček, když jsi se odstěhoval", "Tomáš se na nás vykašlal, tak na to nemá nárok" apod.. Teď už je to naštěstí mnohem lepší, klidnější, už nám do ničeho moc nemluví, Tomáš se za mámou stavuje v práci(dělá v krámě na náměstí, tak půl kiláku od našeho baráku), jezdíme k nim občas na návštěvu(a to bydlej asi 2km od nás), už to nějak překousli.. Moc se nemusíme, ale už jsme si některé věci ujasnily, a snad už nebudou výbuchy, jako byly dřív pomalu denně.... Tvůj manžel má nějaké sourozence? Že by se mohla starat taky o ně, a né jen o vás... Chápu teda, že z toho musí být na nervy, protože už jen co jsem si prožila já bylo dost vyčerpávající jak pro mě, tak pro Tomáše, ale zase by si měl ujasnit, že teď už to není jen o tom, že se mu zasteskne po mamince, tak si vezme věci a půjde, ale musí myslet hlavně na tebe a Laurinku, vy by jste pro něj měli být středem Vesmíru.. Je dost smutný, že si tohle vůbec neuvědomuje. Eli, i přesto doufám, že to je fakt jen nějaký krátkodobý zkrat, a brzy zase otevře oči, dojde mu, co provádí, a bude zase dobře!!
In reply to Ahoj...děkujiza by Eliška
:jawdrop: Ona má radost z toho, že její syn bere antidepresiva?????
Jo, takovýhle mamánci to je pecka.. Když jsem se dala dohromady s Tomášem, táhlo mu na 26let, a do té doby bydlel jen a jen u mámy. Když jsme spolu začali, bydleli jsme asi dva měsíce u nich. Jenže během té doby se stalo až neúnosné bydlení pod jednou střechou s jeho rodinou. Nějak mě moc nemuseli, nepřekousli, že nejsem přebornice ve vaření, negruntuju tam od rána do večera(no, být to tu uzamčené, rozepíšu se víc, ale raději neriskovat)... A hlavně se semnou museli dělit o svého mamánka... Pak jsem zjistila, že jsem těhu, a hormony zapracovaly, že už jsem tam nechtěla být ani chvilku a rozhodla jsem se, že půjdu bydlet zpět k našim. A Tomáš šel se mnou. No, hodně těžce to nesli, hlavně máma, pořád do něj rejpala, že "tohle už není tvůj pokojíček, když jsi se odstěhoval", "Tomáš se na nás vykašlal, tak na to nemá nárok" apod.. Teď už je to naštěstí mnohem lepší, klidnější, už nám do ničeho moc nemluví, Tomáš se za mámou stavuje v práci(dělá v krámě na náměstí, tak půl kiláku od našeho baráku), jezdíme k nim občas na návštěvu(a to bydlej asi 2km od nás), už to nějak překousli.. Moc se nemusíme, ale už jsme si některé věci ujasnily, a snad už nebudou výbuchy, jako byly dřív pomalu denně....
Tvůj manžel má nějaké sourozence? Že by se mohla starat taky o ně, a né jen o vás... Chápu teda, že z toho musí být na nervy, protože už jen co jsem si prožila já bylo dost vyčerpávající jak pro mě, tak pro Tomáše, ale zase by si měl ujasnit, že teď už to není jen o tom, že se mu zasteskne po mamince, tak si vezme věci a půjde, ale musí myslet hlavně na tebe a Laurinku, vy by jste pro něj měli být středem Vesmíru.. Je dost smutný, že si tohle vůbec neuvědomuje. Eli, i přesto doufám, že to je fakt jen nějaký krátkodobý zkrat, a brzy zase otevře oči, dojde mu, co provádí, a bude zase dobře!!