Takovéhle příběhy je potřeba slyšet :-) Jednou to nevyšlo, ale to neznamená, že to nevyjde podruhé. Už se nezabývám myšlenkou, co když to podruhé nevyjde... Nemá to smysl. Nikdo neví, co se stane, tak proč myslet hned na nejhorší? Revize je strašná věc, neosobní přístup v nemocnici, to bezmyšlenkovité poslechnutí nemocničního personálu. Doktor mě vyšetřuje... No a co? Druhý doktor si přišel pokecat a sestra šla kolem tak se zastavila na ultrazvuku. Co na tom, že tam leží jeden chudák, který neví co se děje, má roztažený nohy a doktor ve mně šťourá ultrazvukem... Tady si nechte věci, dejte to na jedno ramínko a čekejte... Čekám. Tady si lehněte a vemte si diazepam. Poslušně polykám. Na co je vlastně diazepam? Nepotřebujete vodu? Ne, už jsem ho spolkla i bez vody. Ne tak cikánka vedle, která jde na regulérní umělé přerušení těhotenství a za dveřmi pokoje už na ní volá malý klučík s tátou... A pak ten šok na sále, když se sestřička pohoršovala nad tím, že jsem přišla od svého gynekologa na revizi a nemocniční gynekolog mě napsal na umělé přerušení těhotenství... Je mezi tím rozdíl? Stejnak to všechno vezmou pryč... Byl mimísek už mrtvý anebo měl nějakou anomálii jak se píše ve zprávě? Nikomu se nic neřekne.... A pak už jsem se klepala na sále, nohy rozažené, byla mi zima a po tvářích mi tekly slzy jak hrachy... Anestezioložka mě jemně chytla za ruku a jen řekla, že už jsem ten den čtvrtá, která jim tam pláče a co má ona pak dělat doma, když si na nás všechny vzpomene... A pak jsem citila jak se mi ulevuje, jak je mi všechno jedno, přestala mi být zima a přestala jsem se klepat a těšila jsem se že usnu.......... První mé probuzení proběhlo nečekaně, jako probuzení ze sna, kdy jsem chtěla volat na sestru, jestli to doktor udělal. Jestli už je opravdu po všem, protože se všichni mýlili, protože moje miminko mi nikdo nesmí vzít... A pak jsem přicházela k sobě a uvědomila si, že je po všem.... Byla jsem tak oblblá, že jsem začala plakat až druhý den ráno. Celý den.... Jediný den. Od té doby už se dívám jen do budoucna a beru to jako zkušenost, kterou bych raději zapomněla, ale musím se přes ni přenést a být i tak šťastná.
Příroda je mocná, taky věřím, že ví co dělá a doufám, že ví, že příště už mi musí být nakloněna :-)
In reply to Hlavu vzhůru. Mě se to by Terezie070
Takovéhle příběhy je potřeba slyšet :-) Jednou to nevyšlo, ale to neznamená, že to nevyjde podruhé. Už se nezabývám myšlenkou, co když to podruhé nevyjde... Nemá to smysl. Nikdo neví, co se stane, tak proč myslet hned na nejhorší?
Revize je strašná věc, neosobní přístup v nemocnici, to bezmyšlenkovité poslechnutí nemocničního personálu. Doktor mě vyšetřuje... No a co? Druhý doktor si přišel pokecat a sestra šla kolem tak se zastavila na ultrazvuku. Co na tom, že tam leží jeden chudák, který neví co se děje, má roztažený nohy a doktor ve mně šťourá ultrazvukem... Tady si nechte věci, dejte to na jedno ramínko a čekejte... Čekám. Tady si lehněte a vemte si diazepam. Poslušně polykám. Na co je vlastně diazepam? Nepotřebujete vodu? Ne, už jsem ho spolkla i bez vody. Ne tak cikánka vedle, která jde na regulérní umělé přerušení těhotenství a za dveřmi pokoje už na ní volá malý klučík s tátou... A pak ten šok na sále, když se sestřička pohoršovala nad tím, že jsem přišla od svého gynekologa na revizi a nemocniční gynekolog mě napsal na umělé přerušení těhotenství... Je mezi tím rozdíl? Stejnak to všechno vezmou pryč... Byl mimísek už mrtvý anebo měl nějakou anomálii jak se píše ve zprávě? Nikomu se nic neřekne.... A pak už jsem se klepala na sále, nohy rozažené, byla mi zima a po tvářích mi tekly slzy jak hrachy... Anestezioložka mě jemně chytla za ruku a jen řekla, že už jsem ten den čtvrtá, která jim tam pláče a co má ona pak dělat doma, když si na nás všechny vzpomene... A pak jsem citila jak se mi ulevuje, jak je mi všechno jedno, přestala mi být zima a přestala jsem se klepat a těšila jsem se že usnu.......... První mé probuzení proběhlo nečekaně, jako probuzení ze sna, kdy jsem chtěla volat na sestru, jestli to doktor udělal. Jestli už je opravdu po všem, protože se všichni mýlili, protože moje miminko mi nikdo nesmí vzít... A pak jsem přicházela k sobě a uvědomila si, že je po všem.... Byla jsem tak oblblá, že jsem začala plakat až druhý den ráno. Celý den.... Jediný den. Od té doby už se dívám jen do budoucna a beru to jako zkušenost, kterou bych raději zapomněla, ale musím se přes ni přenést a být i tak šťastná.
Příroda je mocná, taky věřím, že ví co dělá a doufám, že ví, že příště už mi musí být nakloněna :-)