Ahoj, já to měla tak trochu podobně. Nic nebylo plánovaný, ale přítel se k tomu postavil v celku dobře. Až na to, i tome jsme si to každej plánoval jinak. Já chtěla svoje bydlení, svatbu a takový ty věci a otec mýho dítěte najednou chtěl bydlet sám u babičky, za náma dojíždět (protože by neměl čas na učení nebo co to plácal) a nechápal, proč by se ženil, tak to pro jistotu a na radu jeho nefunkční rodiny odmítal. Vzali jsme se, všechno bylo zařízený ze strany mojí a mý rodiny. Jenže jsem šíleně ztloustla, byla jsem nervózní školy, ze svýho vzhledu, z toho, co se děje ale věřila jsem, že všechno bude dobrý. Sestěhovali jsme se měsíc před porodem, bylo to všechno děsně na rychlo, neměli jsme čas se blíž poznávat, učit se žít spolu a najednou jsme byli 3. Můj manžel trávil čas s kamarádama, utrácel naše peníze a já byla doma a učila se pečovat o dítě i o domácnost. O dcerku jsem se, myslím, starala dobře, ale s tou domácností to bylo mnohem horší. Můj manžel, zvyklej od babičky v důchodu, chtěl mít doma naklizeno, navařeno a pochopitelně chtěl i trochu atraktivnější a sexuálně aktivní partnerku, což jsem teda nespňovala a kvůli tomu a penězům jsme se denně hádali. Za to mi ale nenabízel nic než svou přítomnost, což jsem si ale neuvědomovala. Byla jsem zničená, komunikace vázla, prakticky o všem jsme se hnusně hádali. Často jsem byla v právu, ale taky jsem se z něj kolikrát jen snažila vyždímat nějaký city a ono to nešlo, tak jsem byla jedovatá. Ačkoli jsem si myslela, že tohle se prostě nedá vydržet, protože to kolikrát hraničilo s psychickym týránim (byla jsem kráva, neschopná, nemožná matka, rozvedem se a mě dítě rozhodně nikdo nesvěří atd. neschopná kráva jsem semtam dodnes ) snášela jsem to a když jsem měla sílu, bránila se i sama před sebou. Nechtěla jsem zůstat s dcerou sama. Všechny ty křivdy, sprosťárny, ponižování, volnej čas, kterej trávil s kámošema, aniž by se obtěžoval říct kam jde a kdy se vrátí, první měsíce i nezájem o dceru...pořád jsem doufala, že je to krize a někde tam najdu toho dobrosrdečnýho kluka, kterýho jsem měla tak ráda. Znali jsme se 3 roky. Další 3 roky od přestěhování a narození dcery nám tvalo, než jsme se dobře poznali, přestali se hádat a začali spolupracovat. PO 5 letech máme další dceru a teď už jsme konečně rodina, máme se rádi i se svejma chybama a nedostatkama, dokážem nad lecčím mávnou rukou a dokážeme si odpouštět a omluvit se, nic z toho není samozřejmost.
Ne každej smutnej příběh končí špatně. Ten náš tedy ještě nekončí, ale vyvíjí se dobře. Jsou to zkušenosti, který nemá každej a člověk se může hodně poučit, pokud chce. Na krizích mívaj podíl obě strany, i když v různym poměru. Když se podaří najít ten správnej způsob, jak s partnerem mluvit, bez výčitek a obviňování, v klidu a bez zbytečnejch emocí, je to velkej krok kupředu. Ale sama vím, jak těžký je najít takovou polohu a způsob hovoru, aby byl partner ochotnej poslouchat, zvážit to a vyjádřit se. Pak se třeba dozvíš, že věci se maj úplně jinak a že za tím, co říká, se třeba skrejvaj jiný důvody, který ale chlapi neradi přiznávaj (často kvůli obavám z neschpnosti fin. zabezpečit rodinu, nebo s usedlýho rodinnýho života...). Aby se neshodili, vymyslej jinou blbost a ta nám zní ještě hůř, než pravej důvod. A sama za sebe můžu říct, že občas točím manžela do vrtule proto, že je dlouho klid, nebo že mi je blbě a naskytne se příležitost. Nedělám to úmyslně, ale čas od času vyjedu kvůli blbosti, on se chytne a občas směr hádky ujede do osobních rovin a je zle, starý křivdy vyplavou a je zle. A potvrzuju, že k takovýmu iracionálnímu chování je člověk mnohem náchylnější, pokud je doma! Po čas, co jsem byla zaměstnaná, jsem hádky nevyvolávala vůbec!
Omlouvám se za takovej román, ale myslím, že se to k tématu hodí. Radím vydrž! Uvidíš, co se vyvrbí. Zkus se opravdu chytit za jazyk, než abys byla jedovatá a zjistíš, jestli to náhodou nejsi ty, kdo vyživuje hádky a žene partnera do kouta tak, až začne kousat. A pokud jsi si jistá že ne, tak máš 2 možnosti. Naučit se s takovym člověkem co nejefektněji žít anebo včas prchnout. Hodně štěstí a hlavně sil!
Ahoj, já to měla tak trochu podobně. Nic nebylo plánovaný, ale přítel se k tomu postavil v celku dobře. Až na to, i tome jsme si to každej plánoval jinak. Já chtěla svoje bydlení, svatbu a takový ty věci a otec mýho dítěte najednou chtěl bydlet sám u babičky, za náma dojíždět (protože by neměl čas na učení nebo co to plácal) a nechápal, proč by se ženil, tak to pro jistotu a na radu jeho nefunkční rodiny odmítal. Vzali jsme se, všechno bylo zařízený ze strany mojí a mý rodiny. Jenže jsem šíleně ztloustla, byla jsem nervózní školy, ze svýho vzhledu, z toho, co se děje ale věřila jsem, že všechno bude dobrý.
Sestěhovali jsme se měsíc před porodem, bylo to všechno děsně na rychlo, neměli jsme čas se blíž poznávat, učit se žít spolu a najednou jsme byli 3. Můj manžel trávil čas s kamarádama, utrácel naše peníze a já byla doma a učila se pečovat o dítě i o domácnost. O dcerku jsem se, myslím, starala dobře, ale s tou domácností to bylo mnohem horší. Můj manžel, zvyklej od babičky v důchodu, chtěl mít doma naklizeno, navařeno a pochopitelně chtěl i trochu atraktivnější a sexuálně aktivní partnerku, což jsem teda nespňovala a kvůli tomu a penězům jsme se denně hádali. Za to mi ale nenabízel nic než svou přítomnost, což jsem si ale neuvědomovala. Byla jsem zničená, komunikace vázla, prakticky o všem jsme se hnusně hádali. Často jsem byla v právu, ale taky jsem se z něj kolikrát jen snažila vyždímat nějaký city a ono to nešlo, tak jsem byla jedovatá. Ačkoli jsem si myslela, že tohle se prostě nedá vydržet, protože to kolikrát hraničilo s psychickym týránim (byla jsem kráva, neschopná, nemožná matka, rozvedem se a mě dítě rozhodně nikdo nesvěří atd. neschopná kráva jsem semtam dodnes ) snášela jsem to a když jsem měla sílu, bránila se i sama před sebou. Nechtěla jsem zůstat s dcerou sama. Všechny ty křivdy, sprosťárny, ponižování, volnej čas, kterej trávil s kámošema, aniž by se obtěžoval říct kam jde a kdy se vrátí, první měsíce i nezájem o dceru...pořád jsem doufala, že je to krize a někde tam najdu toho dobrosrdečnýho kluka, kterýho jsem měla tak ráda. Znali jsme se 3 roky. Další 3 roky od přestěhování a narození dcery nám tvalo, než jsme se dobře poznali, přestali se hádat a začali spolupracovat. PO 5 letech máme další dceru a teď už jsme konečně rodina, máme se rádi i se svejma chybama a nedostatkama, dokážem nad lecčím mávnou rukou a dokážeme si odpouštět a omluvit se, nic z toho není samozřejmost.
Ne každej smutnej příběh končí špatně. Ten náš tedy ještě nekončí, ale vyvíjí se dobře. Jsou to zkušenosti, který nemá každej a člověk se může hodně poučit, pokud chce. Na krizích mívaj podíl obě strany, i když v různym poměru. Když se podaří najít ten správnej způsob, jak s partnerem mluvit, bez výčitek a obviňování, v klidu a bez zbytečnejch emocí, je to velkej krok kupředu. Ale sama vím, jak těžký je najít takovou polohu a způsob hovoru, aby byl partner ochotnej poslouchat, zvážit to a vyjádřit se. Pak se třeba dozvíš, že věci se maj úplně jinak a že za tím, co říká, se třeba skrejvaj jiný důvody, který ale chlapi neradi přiznávaj (často kvůli obavám z neschpnosti fin. zabezpečit rodinu, nebo s usedlýho rodinnýho života...). Aby se neshodili, vymyslej jinou blbost a ta nám zní ještě hůř, než pravej důvod. A sama za sebe můžu říct, že občas točím manžela do vrtule proto, že je dlouho klid, nebo že mi je blbě a naskytne se příležitost. Nedělám to úmyslně, ale čas od času vyjedu kvůli blbosti, on se chytne a občas směr hádky ujede do osobních rovin a je zle, starý křivdy vyplavou a je zle. A potvrzuju, že k takovýmu iracionálnímu chování je člověk mnohem náchylnější, pokud je doma! Po čas, co jsem byla zaměstnaná, jsem hádky nevyvolávala vůbec!
Omlouvám se za takovej román, ale myslím, že se to k tématu hodí. Radím vydrž! Uvidíš, co se vyvrbí. Zkus se opravdu chytit za jazyk, než abys byla jedovatá a zjistíš, jestli to náhodou nejsi ty, kdo vyživuje hádky a žene partnera do kouta tak, až začne kousat. A pokud jsi si jistá že ne, tak máš 2 možnosti. Naučit se s takovym člověkem co nejefektněji žít anebo včas prchnout. Hodně štěstí a hlavně sil!