my jsme o dítko přišli skoro v polovině těhotenství. Prošli jsme obdobím nemluvení i mluvení a teď jsme zase ve fázi mlčení, ale celkově mám pocit, že jsme to zvládli. Podle mýho názoru je to prostě tak, že chlapi truchlí jinak než ženský. On ten zážitek zpracoval, uzavřel a dneska už se k němu nevrací. Já vím, pro něj je to hodně jiný než pro vás dva, on totiž nepřišel o dítě. I když jsme ho chtěli oba, pro něj těhotenství byla záležitost, která se zatím týkala jen mě. Kromě rozmazané fotečky několika milimetrového tvorečka z ultrazvuku nemohl nic vidět, nemohl si na to sáhnout, nemohl to objektivně změřit. Pro něj to bylo fakt těžký první dva dny, kdy jsem ležela v nemocnici a on nevěděl, co se mnou bude (měli jsme to tak, že do 14.tt všechny prohlídky a výsledky ukázkový, problémy žádný a v 18.tt mimi bez srdeční akce. Na ultrazvuku v nemocnici se ukázalo, že ten stav trval nejmíň dva týdny, plodovka byla úplně hnědá, a z jedný doktorky na příjmu vypadla jakási hláška v tom smyslu, že bych to nemusela přežít ani já). V tu chvíli pro něj dítě nebylo důležitý, důležitá jsem byla já. Já ze začátku strašně tápala, vůbec jsem nevěděla, co si s tím „zážitkem“ počít. Pak jsem narazila na tyhle stránky a zjistila, že spoustě holek se stala spousta strašných věcí. Tak asi měsíc po „porodu“ mi manžel vyčetl, že místo toho, abych jemu řekla, jak se cítím, svěřuju se na netu cizím holkám. Tak jsem mu upřímně povyprávěla, samozřejmě se to neobešlo bez moře slz z mé strany a pitomých vtípků z jeho úst. Taková totiž je jeho typická reakce. Nesnáší vidět, že trpím a on to nemůže změnit. Tak prostě dělá všechno proto, aby ze mě vyloudil úsměv, a nevnímá, že já bych ho v takovém okamžiku nejraději nakopala. Od té doby se na něj tvářím, že i já mám vyřešeno. I když nemine den, abych aspoň na okamžik nezapřemýšlela o tom, jaký by to bylo kdyby ... pořád ještě bojuju s touhou zeptat se doktorky, jestli to byla holčička nebo chlapeček ... pořád ještě se mi derou slzy do očí, i když už je to víc než rok, i když jsem zase těhotná, nebolí to o nic míň... Když o tom potřebuju mluvit, proberu to s kolegyní z práce nebo se stavím za psycholožkou. Prostě jsem se naučila s tím žít, nedramatizovat to a nestavět z toho zeď mezi námi. Prostě respektuju, že pro něj je to uzavřená kapitola.
my jsme o dítko přišli skoro v polovině těhotenství. Prošli jsme obdobím nemluvení i mluvení a teď jsme zase ve fázi mlčení, ale celkově mám pocit, že jsme to zvládli. Podle mýho názoru je to prostě tak, že chlapi truchlí jinak než ženský.
On ten zážitek zpracoval, uzavřel a dneska už se k němu nevrací. Já vím, pro něj je to hodně jiný než pro vás dva, on totiž nepřišel o dítě. I když jsme ho chtěli oba, pro něj těhotenství byla záležitost, která se zatím týkala jen mě. Kromě rozmazané fotečky několika milimetrového tvorečka z ultrazvuku nemohl nic vidět, nemohl si na to sáhnout, nemohl to objektivně změřit. Pro něj to bylo fakt těžký první dva dny, kdy jsem ležela v nemocnici a on nevěděl, co se mnou bude (měli jsme to tak, že do 14.tt všechny prohlídky a výsledky ukázkový, problémy žádný a v 18.tt mimi bez srdeční akce. Na ultrazvuku v nemocnici se ukázalo, že ten stav trval nejmíň dva týdny, plodovka byla úplně hnědá, a z jedný doktorky na příjmu vypadla jakási hláška v tom smyslu, že bych to nemusela přežít ani já). V tu chvíli pro něj dítě nebylo důležitý, důležitá jsem byla já.
Já ze začátku strašně tápala, vůbec jsem nevěděla, co si s tím „zážitkem“ počít. Pak jsem narazila na tyhle stránky a zjistila, že spoustě holek se stala spousta strašných věcí. Tak asi měsíc po „porodu“ mi manžel vyčetl, že místo toho, abych jemu řekla, jak se cítím, svěřuju se na netu cizím holkám. Tak jsem mu upřímně povyprávěla, samozřejmě se to neobešlo bez moře slz z mé strany a pitomých vtípků z jeho úst. Taková totiž je jeho typická reakce. Nesnáší vidět, že trpím a on to nemůže změnit. Tak prostě dělá všechno proto, aby ze mě vyloudil úsměv, a nevnímá, že já bych ho v takovém okamžiku nejraději nakopala. Od té doby se na něj tvářím, že i já mám vyřešeno. I když nemine den, abych aspoň na okamžik nezapřemýšlela o tom, jaký by to bylo kdyby ... pořád ještě bojuju s touhou zeptat se doktorky, jestli to byla holčička nebo chlapeček ... pořád ještě se mi derou slzy do očí, i když už je to víc než rok, i když jsem zase těhotná, nebolí to o nic míň...
Když o tom potřebuju mluvit, proberu to s kolegyní z práce nebo se stavím za psycholožkou. Prostě jsem se naučila s tím žít, nedramatizovat to a nestavět z toho zeď mezi námi. Prostě respektuju, že pro něj je to uzavřená kapitola.