Ahoj, když čtu tvůj článek, moc mě připomínáš mě asi před 5 lety. Tehdy mě bylo něco málo přes 20, příteli 21, budoucnost jsme měli krásně naplánovanou (teď něco poplatíme, pak chvilka pouza a pak miminko). Jednoho krásného dne jsem zašla ke své doktorce, která mi řekla, že jsem nemocná a nejspíš neotěhotním neobo ho neudržím a nedonosím a pokud ano, tak nakonec určitě budou problémy při porodu. Zhroutil se mi najednou celý svět, přestože jsem zatím nijak zvlášť nepociťovala touhu stát se matkou, tedy až do té návštěvy lékařky. S přítelem jsme se tedy rozhodli začít pracovat na mimču, zkoušet. První měsíc, jsem to samozřejmě nedostala, tak jsem šla dělat hned těstík, ono nic jen /. šla jsem k lékařce, dostala injekci a ona přišla -- mrcha. Tak to šlo měsíc za měsícem, každý měsíc byl šílené zklamání. Náš vztah s přítelem šle od 10 k 5. Dokonce jsme byli na pokraji rozchodu, až jednou mi přítel řekl, že to takhle se mnou dál nejde a pokud se nevzpamatuji, je konec. Tak nějak jsem se probudila, snažila jsem se a našla pozitiva na tom, že to nejde (vím zní to divně, ale chtěla jsem změnit profesi, po které jsem léta toužila), upla jsem se pro změnu na to. Opět jsem to nedotala, došla k doktorce, tam zase nic, opět injekce, ale... odjela jsem s našima na Slovensko k babičce. Při odjezdu jsem si uvědomila, že jsem to pořád nedostala, což už bylo asi 15 - 16 dní. Taková perlička, to mě zrovna napadlo, když jsem s tetou přenášel gouč - hodně těžkej. Na cestě domů (ten den jsme odjížděli), jsem si koupila tt, večer udělala a hle , asi to nikoho nepřekvapí, ale byly tam // ! Teď už vím, že asi minimálně u mě za to mohla psychika, ale té se těžko poručí. Teď už jsme manželé a chceme druhé miminko, snyžíme se první měsíc, ale už jsem opět dostla vynadáno, že o ničem jiném nemluví a že se to kvůli tomu nepovede (samozřejmě od mého manžela), ale ono se to pěkně řekne, ale jak se to udělá? Držím ti pěstičky i všem ostatním. Rozloučím se s vámi větou, kterou určitě máte rádi tak jako já: Nemysleme na to tolik!
Ahoj, když čtu tvůj článek, moc mě připomínáš mě asi před 5 lety. Tehdy mě bylo něco málo přes 20, příteli 21, budoucnost jsme měli krásně naplánovanou (teď něco poplatíme, pak chvilka pouza a pak miminko). Jednoho krásného dne jsem zašla ke své doktorce, která mi řekla, že jsem nemocná a nejspíš neotěhotním neobo ho neudržím a nedonosím a pokud ano, tak nakonec určitě budou problémy při porodu. Zhroutil se mi najednou celý svět, přestože jsem zatím nijak zvlášť nepociťovala touhu stát se matkou, tedy až do té návštěvy lékařky.
S přítelem jsme se tedy rozhodli začít pracovat na mimču, zkoušet. První měsíc, jsem to samozřejmě nedostala, tak jsem šla dělat hned těstík, ono nic jen /. šla jsem k lékařce, dostala injekci a ona přišla -- mrcha. Tak to šlo měsíc za měsícem, každý měsíc byl šílené zklamání. Náš vztah s přítelem šle od 10 k 5. Dokonce jsme byli na pokraji rozchodu, až jednou mi přítel řekl, že to takhle se mnou dál nejde a pokud se nevzpamatuji, je konec. Tak nějak jsem se probudila, snažila jsem se a našla pozitiva na tom, že to nejde (vím zní to divně, ale chtěla jsem změnit profesi, po které jsem léta toužila), upla jsem se pro změnu na to. Opět jsem to nedotala, došla k doktorce, tam zase nic, opět injekce, ale... odjela jsem s našima na Slovensko k babičce. Při odjezdu jsem si uvědomila, že jsem to pořád nedostala, což už bylo asi 15 - 16 dní. Taková perlička, to mě zrovna napadlo, když jsem s tetou přenášel gouč - hodně těžkej. Na cestě domů (ten den jsme odjížděli), jsem si koupila tt, večer udělala a hle , asi to nikoho nepřekvapí, ale byly tam // !
Teď už vím, že asi minimálně u mě za to mohla psychika, ale té se těžko poručí. Teď už jsme manželé a chceme druhé miminko, snyžíme se první měsíc, ale už jsem opět dostla vynadáno, že o ničem jiném nemluví a že se to kvůli tomu nepovede (samozřejmě od mého manžela), ale ono se to pěkně řekne, ale jak se to udělá?
Držím ti pěstičky i všem ostatním.
Rozloučím se s vámi větou, kterou určitě máte rádi tak jako já: Nemysleme na to tolik!