Jo, odžito... víš, ony vlastně ani neví, co vlastně mají odžito... ony spíš myslí ty diskotéky, paření, oslavy a co já vím... ale vůbec nemají přestavu, že by mohly třeba jet na měsíc, dva někam do světa, procestovat třeba půl Evropy, zajet si do Francie k oceánu, být chvíli tam a pak zase jinde, neví, jaké to je sednout do džípu a projet třeba Albánii, podívat se do Afriky a vlastně ani netuší, že by je něco takového mohlo zajímat... takže mi to přesně jako tobě přijde divné a dětinské... Na jejich místě bych v sedmnácti myslela spíš na to, na jakou výšku se dám, jestli pojedu do Anglie nebo do Ameriky, těšila bych se na to, až se jednou osamostatním a pořídím si svůj byteček a do toho svého hnízdečka si pak pořídím dítě s někým, koho budu mít ráda, kdo bude mít rád mě a bude si mě dostatečně vážit a bude dobrým tátou... myslím, že v sedmnácti byly mé představy dost zkreslené... tedy, ne že bych si něco takového nepředstavovala, ale skutečnost byla trochu jiná a teprve až teď mžu říct, že mám jasno, co je v mém životě prioritou a co není... a to všechno chce zkušenosti... a taky vím, že v sedmnácti jsem tvrdila to samé, jen jsem se sem tam pěkně sekla a mýlila a v životě bylo všechno jinak... a v dnešní době bych kladla velký důraz taky na to, abych pro případné miminko měla vše připraveno a byla zabezpečená... aby nás muž uživil i v době, kdy budu na mateřské... na to se sice dá říct, že peníze nejsou vše, ale nikdy bych už nechtěla zažít dobu, kdy bych byla odkázaná jen na mou mateřskou a ve chvíli, kdy by se úřad zpozdil s jejím vyplacením, byla bych v pr... a myslím, že v sedmnácti asi nějaké ty úspory nehrozí (pokud nespoří rodiče) a stejně starý či lehce starší partner asi taky nebude mít tak vysoký příjem, aby rodinu bez problémů uživil a nemuseli klesnout do dluhů... no, teď mi asi spousta ženských tady řekne, že jsem materialistka, ale já můžu srovnávat... a vím, jak lehce přetečou nervy i trpělivost, když chybí peníze na sunar nebo na plenky nebo na cokoliv potřebného... a jaké to je být matkou v sedmnácti a nebo ve třiceti... jo, já si v devatenácti taky myslela, že vše dělám nejlíp, že to zvládám na jedničku a neuměla jsem si představit, že by to mohlo být jinak... a v osmatřiceti můžu říct, že jsem mnohem lepší matkou, než jsem byla tenkrát... vyrovnanější, klidnější, trpělivější, jsem v pohodě a tak mě moc věcí nedovede rozhodit... je to vyloženě naprosto jiné vnímání i jednání... dalo by se říct, že já už mám dost věcí "odžito" - kariéru v práci, budování bydlení, cestování, nějaké ty vztahy, už vím, co chci, co pro to jsem schopna udělat a co oželím, a vím, co budu dělat a jak to budu dělat... ale říct to samé v sedmnácti bych se asi neodvažovala... vždyť tady to teprve začíná, tak proč si zavřít tu bránu k mnoha možnostem? K budoucnosti? V životě přece nic tak rychle neuteče... a do těch pětadvaceti bych viděla život přece jen úplně jinak, bezstarostněji...
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Jo, odžito... víš, ony vlastně ani neví, co vlastně mají odžito... ony spíš myslí ty diskotéky, paření, oslavy a co já vím... ale vůbec nemají přestavu, že by mohly třeba jet na měsíc, dva někam do světa, procestovat třeba půl Evropy, zajet si do Francie k oceánu, být chvíli tam a pak zase jinde, neví, jaké to je sednout do džípu a projet třeba Albánii, podívat se do Afriky a vlastně ani netuší, že by je něco takového mohlo zajímat... takže mi to přesně jako tobě přijde divné a dětinské...
Na jejich místě bych v sedmnácti myslela spíš na to, na jakou výšku se dám, jestli pojedu do Anglie nebo do Ameriky, těšila bych se na to, až se jednou osamostatním a pořídím si svůj byteček a do toho svého hnízdečka si pak pořídím dítě s někým, koho budu mít ráda, kdo bude mít rád mě a bude si mě dostatečně vážit a bude dobrým tátou... myslím, že v sedmnácti byly mé představy dost zkreslené... tedy, ne že bych si něco takového nepředstavovala, ale skutečnost byla trochu jiná a teprve až teď mžu říct, že mám jasno, co je v mém životě prioritou a co není... a to všechno chce zkušenosti... a taky vím, že v sedmnácti jsem tvrdila to samé, jen jsem se sem tam pěkně sekla a mýlila a v životě bylo všechno jinak... a v dnešní době bych kladla velký důraz taky na to, abych pro případné miminko měla vše připraveno a byla zabezpečená... aby nás muž uživil i v době, kdy budu na mateřské... na to se sice dá říct, že peníze nejsou vše, ale nikdy bych už nechtěla zažít dobu, kdy bych byla odkázaná jen na mou mateřskou a ve chvíli, kdy by se úřad zpozdil s jejím vyplacením, byla bych v pr... a myslím, že v sedmnácti asi nějaké ty úspory nehrozí (pokud nespoří rodiče) a stejně starý či lehce starší partner asi taky nebude mít tak vysoký příjem, aby rodinu bez problémů uživil a nemuseli klesnout do dluhů... no, teď mi asi spousta ženských tady řekne, že jsem materialistka, ale já můžu srovnávat... a vím, jak lehce přetečou nervy i trpělivost, když chybí peníze na sunar nebo na plenky nebo na cokoliv potřebného... a jaké to je být matkou v sedmnácti a nebo ve třiceti... jo, já si v devatenácti taky myslela, že vše dělám nejlíp, že to zvládám na jedničku a neuměla jsem si představit, že by to mohlo být jinak... a v osmatřiceti můžu říct, že jsem mnohem lepší matkou, než jsem byla tenkrát... vyrovnanější, klidnější, trpělivější, jsem v pohodě a tak mě moc věcí nedovede rozhodit... je to vyloženě naprosto jiné vnímání i jednání... dalo by se říct, že já už mám dost věcí "odžito" - kariéru v práci, budování bydlení, cestování, nějaké ty vztahy, už vím, co chci, co pro to jsem schopna udělat a co oželím, a vím, co budu dělat a jak to budu dělat... ale říct to samé v sedmnácti bych se asi neodvažovala... vždyť tady to teprve začíná, tak proč si zavřít tu bránu k mnoha možnostem? K budoucnosti? V životě přece nic tak rychle neuteče... a do těch pětadvaceti bych viděla život přece jen úplně jinak, bezstarostněji...