já myslím, že když ho budeš do svatby nutit, tak si tě nikdy nevezme, protože chlapy jsou neradi do takových věcí nucení. Musí sám přijít na to, že to, co zažil ve svém dětství neznamená, že jeho manželství nebude šťastné, a že manželství má taky své výhody. Myslím, že v dnešní době už to svobodné matky s těmi penězi od státu lepší nemají, protože pro výpočet sociálních dávek se jim započítává příjem partnera žijícího ve společné domácnosti a těm, které partnera nepřiznaly, chodí domů kontroly prověřovat, zda jsou opravdu samy. A svatbu lze určitě pořídit levněji než za padesát sto tisíc.
Ten "papír" je možná drobnou zárukou toho, že v případě nespokojenosti to mají manželé s rozchodem trochu složitější než partneři "na psí knížku". Na druhé straně, pokud mají nesezdaní partneři dítě, tak taky nemohou jen tak sbalit kufry a prásknout dveřmi. Rozpadnout se může obojí a stejně tak může obojí vydržet na celý život. Mě by asi nejvíc trápila obava, jak budu s dětmi zabezpečená v případě, kdyby se mu nedej bože něco stalo, ale to se dá stejně dobře jako svatbou vyřešit i životní pojistkou. A nejspíš bych neskousla fakt, že by se moje dítě mělo jmenovat jinak než já, přeci jen doktorky, učitelky a všetečné sousedky dokážou svými nevinnými dotazy pěkně potrápit.
Naštěstí to řešit nemusím, protože můj chlap je stejně konzervativní jako já. Vzali jsme se ještě dřív, než jsme začali „pracovat“ na potomkovi. Mimochodem, nevdávala jsem se pro potřebu mít nějakou doživotní záruku, když o mě přestane stát, tak ho snubák, společný příjmení ani společný majetek nezadrží. Jen jsem chtěla, aby všichni věděli, že jsem se rozhodla prožít s tímhle člověkem celý život a že jsem si tím rozhodnutím tak jistá, že žádná zadní vrátka nepotřebuju.
já myslím, že když ho budeš do svatby nutit, tak si tě nikdy nevezme, protože chlapy jsou neradi do takových věcí nucení. Musí sám přijít na to, že to, co zažil ve svém dětství neznamená, že jeho manželství nebude šťastné, a že manželství má taky své výhody.
Myslím, že v dnešní době už to svobodné matky s těmi penězi od státu lepší nemají, protože pro výpočet sociálních dávek se jim započítává příjem partnera žijícího ve společné domácnosti a těm, které partnera nepřiznaly, chodí domů kontroly prověřovat, zda jsou opravdu samy. A svatbu lze určitě pořídit levněji než za padesát sto tisíc.
Ten "papír" je možná drobnou zárukou toho, že v případě nespokojenosti to mají manželé s rozchodem trochu složitější než partneři "na psí knížku". Na druhé straně, pokud mají nesezdaní partneři dítě, tak taky nemohou jen tak sbalit kufry a prásknout dveřmi. Rozpadnout se může obojí a stejně tak může obojí vydržet na celý život.
Mě by asi nejvíc trápila obava, jak budu s dětmi zabezpečená v případě, kdyby se mu nedej bože něco stalo, ale to se dá stejně dobře jako svatbou vyřešit i životní pojistkou.
A nejspíš bych neskousla fakt, že by se moje dítě mělo jmenovat jinak než já, přeci jen doktorky, učitelky a všetečné sousedky dokážou svými nevinnými dotazy pěkně potrápit.
Naštěstí to řešit nemusím, protože můj chlap je stejně konzervativní jako já. Vzali jsme se ještě dřív, než jsme začali „pracovat“ na potomkovi. Mimochodem, nevdávala jsem se pro potřebu mít nějakou doživotní záruku, když o mě přestane stát, tak ho snubák, společný příjmení ani společný majetek nezadrží. Jen jsem chtěla, aby všichni věděli, že jsem se rozhodla prožít s tímhle člověkem celý život a že jsem si tím rozhodnutím tak jistá, že žádná zadní vrátka nepotřebuju.