Moc Ti děkuji Veru za názor, ano, pochopila jsi mě. Je to přesně jak píšeš, nesnáší,když je do něčeho nucen, vždycky to tak bylo, a pak časem přišel na to, že by to mohlo být fajn (třeba jako dítě, ještě před rokem ho chytal amok při pomyšlení na něj a teď se těší), asi mu všechno dýl trvá. Stejně jako Ty, já taky na ta jožehavá témata nezačínám sama, aby to neznělo jako nátlak, proto jsem byla šťastná když před otěhotněním sám mluvil o tom, jak by bylo fajn, kdyby tady pobíhávalo děťátko apod. Ale s tou svatbou se bojím, že je to horší. On těch ženatých kamárádů bohužel moc nemá, pořád si stojí za svými "zkaženými zkušenostmi", já je teda také nemám růžové, ale naši se nikdy nerozvedli. Ale já narozdíl od něho dám na pocity - přitom oba víme, že jsme se pro sebe narodili, dokážeme se tolerovat, pochopit, mluvit bezeslov, máme stejné myšlení, víme, že chceme spolu prožít život, ale jakmile přijde řeč na "zpečetění" toho prožití života, tak najednou se všichni rozváděj, všichni se mlátěj ... taky mi řekl, že když se vezmem, tak ho začnu mlátit - taková absurdita, vždyť jsem na něho nikdy nezvedla hlas. Prostě je takový pomatený nebo nemluví od srdce, já nevím, nikdy o tom nemluví do hloubky. Jsem ráda, že alespoň u Tebe ten příklad z rodiny a kamarádů pomohl, moc Ti to přeji. Horší je, že teď na něho tchýně tlačí neskutečným způsobem, nezapomene mu to pokaždé když ho vidí připomenout, a na příteli vidím, jak od toho tématu zdrhá, protože je utlačován. Bojím se, aby se ještě víc neuzavřel i vůči mě. Nevím ani, jestli mám teď s ním mluvit způsobem jako, že je mi líto, že na něho všichni tlačí, že to nechám na něm a že pokud má skutečný problém, že ho začneme řešit opravdu tím psychologem. Nebo zda občas naznačit co budeme dělat s tím příjmením našeho dítěte, že ho nechci mít jiné - nevím, klaním se k první variantě, ale nevím, jestli nejsem měkká, s tím mám problémy celý život, že věci nebo lidi omlouvám a přijímám jejich důvody těch skutků (což se mi zdá samozřejmě správné), nepodezřívám že lžou....jsem zmatená
In reply to Ahojky, urcite je dobre, ze by Verunka80
Moc Ti děkuji Veru za názor, ano, pochopila jsi mě. Je to přesně jak píšeš, nesnáší,když je do něčeho nucen, vždycky to tak bylo, a pak časem přišel na to, že by to mohlo být fajn (třeba jako dítě, ještě před rokem ho chytal amok při pomyšlení na něj a teď se těší), asi mu všechno dýl trvá. Stejně jako Ty, já taky na ta jožehavá témata nezačínám sama, aby to neznělo jako nátlak, proto jsem byla šťastná když před otěhotněním sám mluvil o tom, jak by bylo fajn, kdyby tady pobíhávalo děťátko apod. Ale s tou svatbou se bojím, že je to horší. On těch ženatých kamárádů bohužel moc nemá, pořád si stojí za svými "zkaženými zkušenostmi", já je teda také nemám růžové, ale naši se nikdy nerozvedli. Ale já narozdíl od něho dám na pocity - přitom oba víme, že jsme se pro sebe narodili, dokážeme se tolerovat, pochopit, mluvit bezeslov, máme stejné myšlení, víme, že chceme spolu prožít život, ale jakmile přijde řeč na "zpečetění" toho prožití života, tak najednou se všichni rozváděj, všichni se mlátěj ... taky mi řekl, že když se vezmem, tak ho začnu mlátit - taková absurdita, vždyť jsem na něho nikdy nezvedla hlas. Prostě je takový pomatený nebo nemluví od srdce, já nevím, nikdy o tom nemluví do hloubky. Jsem ráda, že alespoň u Tebe ten příklad z rodiny a kamarádů pomohl, moc Ti to přeji. Horší je, že teď na něho tchýně tlačí neskutečným způsobem, nezapomene mu to pokaždé když ho vidí připomenout, a na příteli vidím, jak od toho tématu zdrhá, protože je utlačován. Bojím se, aby se ještě víc neuzavřel i vůči mě. Nevím ani, jestli mám teď s ním mluvit způsobem jako, že je mi líto, že na něho všichni tlačí, že to nechám na něm a že pokud má skutečný problém, že ho začneme řešit opravdu tím psychologem. Nebo zda občas naznačit co budeme dělat s tím příjmením našeho dítěte, že ho nechci mít jiné - nevím, klaním se k první variantě, ale nevím, jestli nejsem měkká, s tím mám problémy celý život, že věci nebo lidi omlouvám a přijímám jejich důvody těch skutků (což se mi zdá samozřejmě správné), nepodezřívám že lžou....jsem zmatená