Marci řeknu ti to asi tak - nevím jaký druhy cvičení máte ale já mám třeba jeden cvik u kterého se stále bojím, že můžu Verči ublížit. Verunka mi leží na zádech a já ji jednou rukou tlačím vší silou na hrudník šikmo (pod prsíčkem mezi žebry najdu mezeru a tam tlačím hranou ruky směrem k rameni) a druhou rukou dtržím nožku a tlačím ji do podložky aby ji skrřila ve vzduchu a při tomto cviku jak jí mám talčit na ten hrudník tak mám vždy strach abych jí nezlomila žebra :( Verunka vždy u toho řvala jak tur, ale teď už si na to zvykla a už tolik neplače. Ale jakmile jdeme na rehabku tak paní doktorka kontroluje jak to cvičíme a vždycky mi na tu ruku ještě víc přitlačí a já vždycky říkám vždyť ji ty žebra polámu a ona na to že nepolámu. Takže i kdybys ty cviky nedělala na 100% správně což my laici asi nikdy dělat nebudeme tak těm mimískum nijak neubližujeme. Holt jejich pláč není od bolesti, ale od toho že dělají něco co sami neumí a nebo se jim to prostě nelíbí.Tobě když se zablokuje např. krční páteř a potřebuješ jí rozhýbat tak tě to taky bolí jak s tou hlavou kroutíš do všech stran a něco takového asi cítí i Laura, Adélka a Verunka ;) Je to o zvyku jak pro maminky zvyknout si na ten pláč tak pro miminka zvyknout si na cviky. Čím dřív se začne se cvičením típ dřív s ním skončíte. Pokrkoky jsou vidět spíše na těžších případech jako jsme my s Verčou, pokud třeba jsou miminka která mají hlavičku stále jen na jednu stranu a nejde jim točit na druhou, tak tam ty pokroky tak rychle vidět nejsou, ale neboj Laurince určitě neubližuješ ale pomáháš ji, tak jako Marťa Adélce. Pro mě byly začátky taky náročné, když jsem viděla jak Verunka řve, bylo to děsný ale asi jsem na ten pláč tak trochu obrněná z práce (učitelka v MŠ) tak když děti plakaly o maminku tak taky to byl řev jako by je někdo týral, a jsem za to ráda neboť aspoň tak trochu Verčin pláč ignoruji. A ještě jedna věc - kdybys měla pocit že jí opravdu něco můžeš udělat nebo že jsi ji něco udělala tak tě na to upozorní její pláč, který bude znít jinak. Já už třeba rozpoznám kdy má Veča hlad, kdy má bolení, kdy chce brkat a nebo chce spát - pokaždé je pláč odlišný a u toho cvičení pláče taky jinak. Opravdu se nebojte holky žebyste těm holkám mohli ublížit a pokud se vám něco i přes to nezdá tak se zeptejte svých cvičitelek a ony vám určitě poradí. :a:
Marci řeknu ti to asi tak - nevím jaký druhy cvičení máte ale já mám třeba jeden cvik u kterého se stále bojím, že můžu Verči ublížit. Verunka mi leží na zádech a já ji jednou rukou tlačím vší silou na hrudník šikmo (pod prsíčkem mezi žebry najdu mezeru a tam tlačím hranou ruky směrem k rameni) a druhou rukou dtržím nožku a tlačím ji do podložky aby ji skrřila ve vzduchu a při tomto cviku jak jí mám talčit na ten hrudník tak mám vždy strach abych jí nezlomila žebra :( Verunka vždy u toho řvala jak tur, ale teď už si na to zvykla a už tolik neplače. Ale jakmile jdeme na rehabku tak paní doktorka kontroluje jak to cvičíme a vždycky mi na tu ruku ještě víc přitlačí a já vždycky říkám vždyť ji ty žebra polámu a ona na to že nepolámu.
Takže i kdybys ty cviky nedělala na 100% správně což my laici asi nikdy dělat nebudeme tak těm mimískum nijak neubližujeme. Holt jejich pláč není od bolesti, ale od toho že dělají něco co sami neumí a nebo se jim to prostě nelíbí.Tobě když se zablokuje např. krční páteř a potřebuješ jí rozhýbat tak tě to taky bolí jak s tou hlavou kroutíš do všech stran a něco takového asi cítí i Laura, Adélka a Verunka ;) Je to o zvyku jak pro maminky zvyknout si na ten pláč tak pro miminka zvyknout si na cviky. Čím dřív se začne se cvičením típ dřív s ním skončíte. Pokrkoky jsou vidět spíše na těžších případech jako jsme my s Verčou, pokud třeba jsou miminka která mají hlavičku stále jen na jednu stranu a nejde jim točit na druhou, tak tam ty pokroky tak rychle vidět nejsou, ale neboj Laurince určitě neubližuješ ale pomáháš ji, tak jako Marťa Adélce.
Pro mě byly začátky taky náročné, když jsem viděla jak Verunka řve, bylo to děsný ale asi jsem na ten pláč tak trochu obrněná z práce (učitelka v MŠ) tak když děti plakaly o maminku tak taky to byl řev jako by je někdo týral, a jsem za to ráda neboť aspoň tak trochu Verčin pláč ignoruji.
A ještě jedna věc - kdybys měla pocit že jí opravdu něco můžeš udělat nebo že jsi ji něco udělala tak tě na to upozorní její pláč, který bude znít jinak. Já už třeba rozpoznám kdy má Veča hlad, kdy má bolení, kdy chce brkat a nebo chce spát - pokaždé je pláč odlišný a u toho cvičení pláče taky jinak. Opravdu se nebojte holky žebyste těm holkám mohli ublížit a pokud se vám něco i přes to nezdá tak se zeptejte svých cvičitelek a ony vám určitě poradí. :a: