1. porod

Ahoj Květinky znovu,

v květnu mne čeká 2. porod a tak jsem se rozhodla trošku zavzpomínat na ten první:-)

Malý se měl narodit 31.10.;-). 03.10.2009 jsme se vydali ještě na houbičky jestli nějaké neulovíme, couráme si tak s manžílkem po lesíku, když tu na mne přišli bolesti, jelikož jsem byla přesvědčená, že porod je plánovaný až 31.10. nepřikládala jsem tomu žádnou velkou váhu, houbičky jsme dohedali, já neřekla půl slova a tiše trpěla. V noci jsem však nemohla už spát jak na mne přicházela ta divná tupá bolest a tak jsem se chodila sprchovat, hrdinka manžílka nechala spát, protože přeci rodit nemůžu, když mám rodit až 31.10... K ránu už mi to začlo být, ale podezřelá a zavelela jsem raději k návštěvě lékaře... no jeli jsme zbytečně, prý nerodím jedná se jen o poslíčky a šupky zase domů... No jenže ti poslíčci nějak nepolevovali, přetrpěla jsem je celý den, odpoledne ze mě vypadla hlenová zátka, ale nepanikařila jsem tedy, když mi bylo ráno oznámeno, že máme čas...V noci se ale bolesti dále stupňovali a k ránu už jsem byla přesvědčená, že takhle to nepůjde a znovu jsme vyrazili do nemocnice. Tam mne na příjmu prohlídla doktorka a řekla, jo jo tak budeme dneska rodit:-) Jůů už jsem se těšila, že se opět budu podobat normálnímu člověku a ne přecpanému dinosaurovi a uvidím ten svůj uzlíček...NO jenže najednou si říkám jé já se počůrala na lehátku...ale sestřička najednou paní nám krvácí, paní doktorka s ledovým klidem to je v pořádku a tak mne i uklidnila, že jsem tomu nepřikládala žádnou váhu:-) Následoval kontrolní ultrazvuk a přišel šok, mimísek je zadečkem dolů a už se neotočí, naštěstí váha je 3,10kg a tak se mě zeptali jestli chci rodit normálně či císařem, no jelikož já velká hrdinka nevěděla co mne čeká, jsem prohlásila samo ,že normálně:-)))to zvládnu...
Následoval klistýr, oholená jsem byla z domova a po té přesun na pokojík, kam dorazil i původně neplánovaně manžel ( abych upřesnila, chtěla jsem být na to sama, však jsem holka statečná), což jsem později ocenila bylo cca 7:30 hod, bolesti byli stále - po kontrole doktora mě přešel úsměv, jelikož jsem se dále již neotevírala, přeci jen zadeček není tak tvrdý jako hlavička:-) No a tak když jsem se dala na vojnu musela jsem bojovat, doktor mne po cca 2 hodinkách vždy otevíral ručně o cm... a tak to až na cca 7-8 cm, nechci teda nikoho strašit, ale trošku jsem si u toho vždy zakřičela jak to bolelo, ale doktro říkal, že jsme šikovná... Pořád jsem skákala na balónu od cca 7:30 - 18:00 jsme stále hopsala, abych otevírání pomohla, nic naplat.... Musím říct, že personál byl skvělý, anbízeli mi epidurál, ale ten jsem odmítla, protože jsem měla větší strach z injekce než z porodu:-))) Když mne pak ručně otevíral stále a stále a šlo to tak pomalu, tak jsem si říkala, jak jsme hloupá, že jsem si ji nenechala dát.
Pak příšel pan doktor a řekl skvělou větu, do hodinky porodíme:-))) Jak já byla šťastná, že konečně, píchl mi vodu, měla jsem zaujmout stabilizovanou polohu, abych napomohla stahům, ty přišli tak strašně rychle, že ani nevím kdy odběhl manžel, ale najednou už mne zvedali na posteli, kolem bylo spousta sester a doktorů a tlačila jsem...
Jediné co vím, že jsem se strašně snažila a pořád mne strašně všichni chválili, pak mi pan doktor řekl, že mne dole trošku umrtví, protože mne musí hodně roztříhat i vnitřně, jen sem kývla a zase tlačila, mezi tím mi dávali kyslík, a tlačila (vůbec to už nebolelo, protože už jsem to chtěla mít za sebou a tak jsem tlačila jak o život) ono taky o život šlo - o život malého...Pak se to konečně povedlo, maličký vylezl -ticho a rychle ho nesli pryč, zastoupili mi cestu a já znejistěla, pan doktor na mne pořád mluvil, že mne zašije a že to bude bolestivé, díky tomu komplikovanému porodu a já se pořád ptala co malý a oni pořád odváděli řeč jinam, bylo to nekonečné.... a pak najednou slyším, ten šílenej řev:-)))(oživování bylo úspěšné), spadl mi veliký kámen ze srdce, hnedka mi ho přinesli ukázat a já mu říkám nekřič Zdenečku a paní doktorka jen ať křičí, teď to nejvíc potřebuje:-), byl nádherný, pak mi oznámili, že ho musí odvézt na jednotku intenzivní péče na pozorování díky komplikacím, ale že když vše půjde tak jak má, tak ho za 3 hodinky dostanu již k sobě....
Šití byl nejhorší zážitek z porodu, ale dalo se to vydržet, bylo to však strašně bolestivé... a pak už jsem se 2 hodiny nudila s pytlíkem na břiše, tak jsem obtelefonovávala známé a rodinu. Nakonec přišla setřička, že jedeme na pokoj, tak jsem se zvedla ,že tedy jdu---ona na mne ženská vy jste hrozná, koukejte lehnout a musíte se jen překulit:-))) Mi to bylo divné, jsem byla absolutně v pohodě, přeci jen mne napumpovali adrenalinem:-))) První noc jsem nemohla vůbec spát, pořád jsem se na malého koukala a pořád chodila po pokoji, protože jsem měla v sobě ještě spousty energie, kde se vzala dodnes nechápu:-)))
Hojila jsem se skvěle a vše vlastně dopadlo skvěle...
Teď mne čeká druhý porod a řekla bych, že první je lepší, když člověk neví do čeho jde:-) Já jen doufám, že tentokrát už to nebude zadečkem a bude to trošku rychlejší:-))