Vztek na manžela... sedim tu a bulim.

Holky, tak mám vztek na manžela, normálně jsem se rozbrečela a práskla mu telefonem. Jde o to, že on chtěl, ybch objednala přes net ty bezpečnostní věci do bytu. Já na něj, že všichni jsme odrostli bez těch ptákovin, a že je to docela drahá záležitost. No, navíc jsme kupovali auto, takže jsme fakt vyplivnutí finančně. A on se se mnou pohádal, že nechci pro malou to nejlepší a tak. No tak OK, teď jsem to objednala, a navíc jsem objednala dudany k lahvičkám od LOVI (tamty má už ojetý) a hrneček nekapající, a pak ještě na golfky takovou pohodlnou tašku od Emitexu. A on teď volá, jestli už jsem to objednala, a já že jo, a on kolik to bude stát. Kdybych neobjednala ty debiloviny na skříně a tak, jak on si všechno přál, vyšlo by mi to na 500 i s poštovným. Ale on si naporoučel, no tak já říkám, že jsem objednala vše, co chtěl, a vychází to na 1230. No, neumíte si představit, co následovalo - že proč jsem to objednávala, když je to tak drahý, a že dudlíky na lahvičky nepotřebuje, a pít může čaj z flašky s dudlíkem (je jí skoro rok), a tašku nepotřebuju (nemám žádnou). A proč jsem objednávala tolik těch bezpečáků, když je to tak drahý. Tak jsem mu řekla, že jsem objednala POUZE to, co chtěl on + to, co jsem tedy považovala za důležité já (taška, dudlíky a hrneček). On s tím kočárem není denně, tak neví, co všechno musím malé brát ven...
Já už toho mám dost, poslední dobou se furt hádáme, já už přemýšlela o rozvodu, ale mám strach, že bych přišla o malou, tak to s ním ještě držím, ale kdybych si byla jista, že malou dají mě do péče, asi už bych šla pryč. Já se ho bojím, kdykoliv je nějaký problém, tak se klepu, nemlátí mě, ale řve na mě, ale stejně se ho hrozně bojím, a kolikrát ani nemám chuť jít domů z venku. Nemám tu kam jít, ale kdybych měla... Mám chuť malou zabalit a vrátit se k rodičům a nahlásit domácí psychické týrání, protože tohle se fakt už nedá. :r: Přesně tohle dělal táta mojí mámě, a na mě byl hnusnej, máma se táty taky bála, a nerozvedla se s ním jen proto, že se bála, aby jí soud dal děti. Táta se teď zklidnil, a uvědomil si to, a docela jsme k sobě našli cestu, ale strašně to trvalo, než jsem mu začla důvěřovat. Teď by se pro mě a malou rozkrájel. Jenže to mám čekat 25 let, jestli se manžel změní? Začínám si teď svůj domov spojovat s dětstvím a všechno se mi vrací, a je to hrozný... A nechci, aby těma našema hádkama trpěla moje holčička. Já si užila své, a nechci, aby to měla také tak. On na mě koliktrát i řve, když malá pláče, že k ní nejdu a tak, ale on si čte a nejde k ní... Dyť i on je táta, a já třeba uklízím, nevím kam dřív, a ještě ji mám utěšovat,když vím, že on je doma a nic nedělá?
Co byste na mém místě dělaly? Já jsem tak na psychiatra z něj už, mám ho plný zuby a nervy na dranc.