vztah k dítěti
Ahoj holky jsem 20dní po porodu,nejdřív jsem malou nechtěla nikemu půjčit a dneska si ju vzala babička na procházku,tak jsem byla štastná že mám od ní klid a v duchu si říkam,že už ju nechci.Myslíte že mi to zůstane.Najednou mi to přijde,že to je s ní otrava.Já vím,že to je škaredé co píši.Moc jsem si ju přála a tedka? :00:
manžel pořád v práci a já byla doma sama s dítětem,najednou mi to šrotovalo proč jsem ještě nepočkala,že je to hrozná otrava. Je to normální,musíš tuhle blbou dobu překonat,ono to přejde,neboj. Mojí Verunce bude skoro devět měsíců a život bez ní si nedovedu představit,úplně mě pustili tyhle myšlenky. Neboj se,i přes tohle všechno jí miluješ a budeš milovat víc a víc :a:
je to normální :)
ahoj, tak deprese jsou normální, ale pocit jako máš ty že si v duchu říkáš že jí nechceš moc dobré neni. Možná by jsi to měla říci své doktorce-pokud tyto pocity budou trvat. Kolem miminka je hodně běhání. Ale tvoje pociti možná souvisí s tzv. laktační psychózou. Postihuje to celkem dost maminek. Mimino zabere hodně času,nervů. Maminka se může cítit odstrčená od jiných lidí-to vše patří k mateřství. Jsi v šestinedělí a to je velice citlivé období. proto píšu že by sis otom měla promluvit s lékařem...moje kamarádka prožívala ten samej pocit a dr. jí doporučila prášky na uklidnění-pomohli jí.... :a:
Ahojky, to je normální, uvědom si, že jsi ještě v šetinedělí, kolem miminka je děsný kolotoč, tak máš na nějakou tu "depku" nárok ;) Však ono tě to přejde :one: Za pár týdnů si už ani nebudeš umět představit, že bys malou neměla :c: Když ti jí někdo hlídá, zkus si aspoň trochu odpočinout, ať nabereš síly. Já kolikrát ze začátku byla tak zoufalá, když třeba v noci plakal, že jsme měla sto chutí ho někam zavřít (samozřejmě jsme to neudělala..!!), úplně jsme ho chvílema nenáviděla a měla jsme pocit, že mi to dělá naschvál. no nedělal :!k: Teda doufám :!k: Teď už jsme se skamarádili, máme nějaký režim, v noci mě nechá i pár hodin vyspat, takže paráda. Je nám 7 týdnů :one: A že zařčátky byly hooodně krušné, doslova jsem padala vyčerpáním na hubu. Všechno přejde, bude líp! To co zažíváš je kombinace hormonů, únavy a takly toho že si na sebe s miminkem musíte pořádně zvyknout :a:
In reply to Ahojky, to je normální, by Ladymarionne.
Ahoj,
já to měla úplně stejně, ve tři ráno stále křik, malý nespal ani přes den, byla jsem úplně zoufalá a nešťastná. Teď máme skoro 10 týdnu a malý je zlatíčko, začal spát v noci, i přes den si trochu schrupně, už reaguje, kouká se - no fakt sladký drobeček. Konečně jsem se taky rozkojila, takže teď můžu říct že si to konečně užívám a je to nádhera. :dance: :s:
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Ahoj, myslím, že spousta z nás ten začátek z nějakýho důvodu neměla jednoduchej. Já jsem si na začátku říkala, kde je sakra ta obrovská láska, co se o ní všude mluví? Manžel mi dokonce tenkrát v porodnici i něžně vyčítal, že snad nemám z malýho radost...všichni byli unešení a já jsem nic neříkala...šestinedělí jsem obrečela, na mě dolehlo spíš, jaká je to obrovská zodpovědnost a co když to nezvládnu...navíc byl a do dneška je prcek takovej uplakanej...přesto všechno je mu dneska půl roku a po prokřičeným dni mu stačí se na mě jen jednou usmát a taju jako sníh. Na druhou stranu se klidně přikláním k tomu, jak už tu jedna maminka píše, aby ses s tím svěřila doktorovi, pokud to bude pokračovat a budeš mít až takovej pocit, že už malou nechceš...