Vzdor, neposlouchání a blbý pohledy ostatních

Milé maminky,
můj syn má 25 měsíců. Teď už naštěstí nic se zdravím neřešíme, ale ...
Je v období vzdoru a je to fakt MAZEC. Jistě to pozná většina z vás. Dnes už ale to přerostlo do takových rozměrů, že se ještě teď třesu.
Máme pidi byt v paneláku, takže je to ledacos slyšet, naštěstí zatím na nás nikdo nebouchal, nezvonil, apod. Ale moje dítě je vážně extra hlučné a živé. Ráno se budí v pět, což by nevadilo, i ostatní tak vstávají, ale hned od rána je dooost hlasitý. Nebaví ho ani knížky, malování, jen auta a vše, co dělá zvuk. Což je v pohodě, ale ne tak brzy ráno. Pohádky ho baví krátce. Taky fajn, aspoň z něj nebude závislák, ale člověk už neví, čím ho uklidnit. On má hlas jak zvon a pištění a různé zvuky a skřeky jistě nejsou pro ostatní přeslechnutelné.
Když mu něco zakážu, říkám, že nesmí, tak se začne tak šííííleně rozčilovat, vztekat se, řvát, jak kdyby mu někdo hrozně trápil.
Chodíme po ránu ven pěšky (to taky lidi blbě hledí, když vidí ještě za šera venku dítě, co jde s matkou do pekárny) a dnes jsme šli o něco později do obchodu. Po cestě se zastavil na autobusové zastávce, sedl si na lavičku a čekal na autobus, ale mi nikal jet nepotřebovali. Měla jsem dost těžkou tašku, ale nechala jsem ho tam chvíli posedět. Na zastávce byli sousedi a hrozně blbě hleděli, ale fakt hrozně blbě a hnusně. Nechápu proč. Nezdraví. Vím, že mám na ostatní kašlat, ale mě to docela vadí, ty hnusný pohledy. Pak jsem ho vzala za ruku, že jdeme domů, tak samozřejmě ciráty...pak jsme šli kolem takového srázu (na naší ulici), říkala jsem, ať jde po chodníku a on nechtěl, tak jsem ho držela za ruku, ale on se mi vyškubnul a ve vteřině překročil obrubu chodníku, uklouznul po psím hovínku a kutálel se ze srázu dolů. V životě jsem takový hard core nezažila, skočila jsem za ním. Chytla jsem ho pár metrů nad betonem a posunula ho nahoru nad sebe, protože i já jsem se tam pěkně sekla a taška roztrhaná na kusy. Vím, že to byla nehoda, díky tomu hovínku, ale kdyby mě poslouchal, nemuselo to tak dopadnout. Takže jsem mu důrazně a nahlas vysvětlovala situaci. Což na mě všichni hleděli, že jsem ta nejhorší matka na světě (hlavně, že chodili okolo a nikdo nepomohl). Prostě, když s ním jdu ven a napadne ho, že se mi vytrhne a zdrhá k silnici, kde jedou auta, tak udělám velký krok, chytím ho za ruku a táhnu pryč a někdy zvýším hlas, aby věděl, že se to nesmí, vysvětluju neúnavně, ale nenadávám sprostě, tak jako některé maminky, které potkávám. Jiné zase děti nechávají děcka volně běhat před hospodou. Říkala jsem si, že bych malýho zkusila dát na jedno dopoledne do jesliřek, aby vyzkoušel něco jiného. Jasně, že se to nezmění za jeden den, ale viděl by jiné děti, zakusil by jiný režim, třeba by byl pod vedením cizí osoby jiný. Byť jen na to dopoledne. Doma s ním mám být ještě dva roky, tak by mě zajímalo, kdy se to tak uklidní? U každého je to asi jiné.Byla bych ráda, kdyby mě víc poslouchal a kdyby na mě všichni tak nekoukali. Úplně mě propichujou očim a není to sugesce.
Další věc je ta, že si hrozně vymýšlí. Nejdřív chce na pití mlíko, pak chce čaj a když něco z toho dostane, tak zase ukazuje na něco jinýho. Já mu ale neustupuju, protože na to by si rychle zvyknul. Tričko a kalhoty mu vydrží na pár minut, pak se vysvlíkne, vytáhne ze skříně nový a to několikrát za den a chce se převlíkat a jak ne, tak dupe, vzteká se, mrčí, čamčí...a já pořád vysvětluju, že když to není špinavý, není důvod si brát pořád dokola čistý a nový věci. Ale to ho samozřejmě nezajímá.
Je to nekončící kolotoč a úderem druhého roku je vše totálně jinak. Když uklízím, začne mi z druhého konce dělat zase binec, rozlívá mi všude pití, chodí do koupelny zapínat vodu..Když ho separuju do kočárku a zapnu popruhy, dokáže je rozepnout. Ostatně všechno, co má bezpečnostní dětský zámek, dokáže zdolat. Některé oblečení je pod zámkem, ale on už si všiml, kde ho mám, takže si vezme stupátko, stoličku, klíč si vezme, odemkne...a to můžu měnit místa jak chci, vždycky ho najde.
Věřím, že nejsem sama..zajímalo by mě, jak jste toto období řešili vy. Jak jste s dětmi vycházeli v poklidu?