Vzdor, neposlouchání a blbý pohledy ostatních
Milé maminky,
můj syn má 25 měsíců. Teď už naštěstí nic se zdravím neřešíme, ale ...
Je v období vzdoru a je to fakt MAZEC. Jistě to pozná většina z vás. Dnes už ale to přerostlo do takových rozměrů, že se ještě teď třesu.
Máme pidi byt v paneláku, takže je to ledacos slyšet, naštěstí zatím na nás nikdo nebouchal, nezvonil, apod. Ale moje dítě je vážně extra hlučné a živé. Ráno se budí v pět, což by nevadilo, i ostatní tak vstávají, ale hned od rána je dooost hlasitý. Nebaví ho ani knížky, malování, jen auta a vše, co dělá zvuk. Což je v pohodě, ale ne tak brzy ráno. Pohádky ho baví krátce. Taky fajn, aspoň z něj nebude závislák, ale člověk už neví, čím ho uklidnit. On má hlas jak zvon a pištění a různé zvuky a skřeky jistě nejsou pro ostatní přeslechnutelné.
Když mu něco zakážu, říkám, že nesmí, tak se začne tak šííííleně rozčilovat, vztekat se, řvát, jak kdyby mu někdo hrozně trápil.
Chodíme po ránu ven pěšky (to taky lidi blbě hledí, když vidí ještě za šera venku dítě, co jde s matkou do pekárny) a dnes jsme šli o něco později do obchodu. Po cestě se zastavil na autobusové zastávce, sedl si na lavičku a čekal na autobus, ale mi nikal jet nepotřebovali. Měla jsem dost těžkou tašku, ale nechala jsem ho tam chvíli posedět. Na zastávce byli sousedi a hrozně blbě hleděli, ale fakt hrozně blbě a hnusně. Nechápu proč. Nezdraví. Vím, že mám na ostatní kašlat, ale mě to docela vadí, ty hnusný pohledy. Pak jsem ho vzala za ruku, že jdeme domů, tak samozřejmě ciráty...pak jsme šli kolem takového srázu (na naší ulici), říkala jsem, ať jde po chodníku a on nechtěl, tak jsem ho držela za ruku, ale on se mi vyškubnul a ve vteřině překročil obrubu chodníku, uklouznul po psím hovínku a kutálel se ze srázu dolů. V životě jsem takový hard core nezažila, skočila jsem za ním. Chytla jsem ho pár metrů nad betonem a posunula ho nahoru nad sebe, protože i já jsem se tam pěkně sekla a taška roztrhaná na kusy. Vím, že to byla nehoda, díky tomu hovínku, ale kdyby mě poslouchal, nemuselo to tak dopadnout. Takže jsem mu důrazně a nahlas vysvětlovala situaci. Což na mě všichni hleděli, že jsem ta nejhorší matka na světě (hlavně, že chodili okolo a nikdo nepomohl). Prostě, když s ním jdu ven a napadne ho, že se mi vytrhne a zdrhá k silnici, kde jedou auta, tak udělám velký krok, chytím ho za ruku a táhnu pryč a někdy zvýším hlas, aby věděl, že se to nesmí, vysvětluju neúnavně, ale nenadávám sprostě, tak jako některé maminky, které potkávám. Jiné zase děti nechávají děcka volně běhat před hospodou. Říkala jsem si, že bych malýho zkusila dát na jedno dopoledne do jesliřek, aby vyzkoušel něco jiného. Jasně, že se to nezmění za jeden den, ale viděl by jiné děti, zakusil by jiný režim, třeba by byl pod vedením cizí osoby jiný. Byť jen na to dopoledne. Doma s ním mám být ještě dva roky, tak by mě zajímalo, kdy se to tak uklidní? U každého je to asi jiné.Byla bych ráda, kdyby mě víc poslouchal a kdyby na mě všichni tak nekoukali. Úplně mě propichujou očim a není to sugesce.
Další věc je ta, že si hrozně vymýšlí. Nejdřív chce na pití mlíko, pak chce čaj a když něco z toho dostane, tak zase ukazuje na něco jinýho. Já mu ale neustupuju, protože na to by si rychle zvyknul. Tričko a kalhoty mu vydrží na pár minut, pak se vysvlíkne, vytáhne ze skříně nový a to několikrát za den a chce se převlíkat a jak ne, tak dupe, vzteká se, mrčí, čamčí...a já pořád vysvětluju, že když to není špinavý, není důvod si brát pořád dokola čistý a nový věci. Ale to ho samozřejmě nezajímá.
Je to nekončící kolotoč a úderem druhého roku je vše totálně jinak. Když uklízím, začne mi z druhého konce dělat zase binec, rozlívá mi všude pití, chodí do koupelny zapínat vodu..Když ho separuju do kočárku a zapnu popruhy, dokáže je rozepnout. Ostatně všechno, co má bezpečnostní dětský zámek, dokáže zdolat. Některé oblečení je pod zámkem, ale on už si všiml, kde ho mám, takže si vezme stupátko, stoličku, klíč si vezme, odemkne...a to můžu měnit místa jak chci, vždycky ho najde.
Věřím, že nejsem sama..zajímalo by mě, jak jste toto období řešili vy. Jak jste s dětmi vycházeli v poklidu?
Zeptám se jak je na tom malý s řečí popřípadě s plínkama (nočníkem, záchodem) ?
In reply to Zeptám se jak je na tom malý by Adina
Plínky nenosí od léta, jen když jedeme někam hodně daleko a sedí v kočárku. Je dost ukecanej, umí spoustu slovíček, ale pořád mluví svou hatmatilkou a zatím ne ve větách
Ahoj, tak já mám tip jak na hlučnost - od naší paní logopedky, naše dcerka u ní taky dost hlučí, mluví hodně hlasitě, až křičí.Paní logopedka mi poradila a sama to praktikuje - když dcerka začne zvyšovat hlas, tak řekne MYŠKA - nejdřív jí vysvětlila, že to je hra, že když řekne myška, budeme šeptat a když řekne SLON, budeme mluvit hlasitě.. Takže když dcerka začne hlučet (říkám, že řve jak Francin z Postřižin :s: ) tak stačí říct myška a ztlumí se. Manžel na to šel ještě jinudy a když chce, abych se vyspala a děti hlučí, tak hrají "na indiány" - musí chodit po špičkách, šeptat a být co nejtišší ve všem co dělají. Samozřejmě ne vždy to zafunguje a nikdy to nefunguje na dlouhý hodiny :///: Ale zkus, třeba ho to zaujme.
Pokud se ti vytrhne na ulici a zdrhá, tak bych se ani venku lupnutí na zadek nebránila - obzvlášť v zimě, přes silný kalhoty - není to trest, který má bolet, ale dokázat, že už je toho prostě dost. Můžeš taky zkusit pořídit tohle http://www.nejbaby.cz/voditko-na-dite-farlin/d-72261/ je to "vodítko na dítě" :-) Měla jsem super zdrhací dítě a k tomu mimino v kočáře, zdrhačka byla bohužel neodvolatelná na jméno, má poruchu porozumění, takže jsem vodítko občas ve městě využila. U vás by mohlo zabrat, že by viděl, jakmile nebude poslouchat, cvak a už je připnutej (vodítko se pak dá užít při výuce lyžování, 250 kč není taková investice).
Taky jsem začala dávat do školky, dvě dopoledne v týdnu, aby dcerka viděla pravidla, jinou autoritu, že ostatní poslouchají, chodili jsme cvičit do Sokola, aby viděla pravidla - dodržet pořadí, umět postát a počkat ve frontě atd..
Na ranní hrátky zkus vymyslet nějakou nimravou prácičku - kup pytlík máku (nemletýho) a do něj něco schovej, drobnou hračku, kuličku atd - nech ho lovit v máku jako v písku, u toho ječet nebude. Pak vezmi takový to lepidlo v tyčince, popiplej papír lepidlem a nasypej mák, přilepí se - nadělá se doma trochu bince, ale vysát to jde raz dva. Můžeš třeba do takových těch žlutých vajíček od Kinder vajec nasypat do každého trošku něčeho (do jednoho rýži, do druhýho pár tvrdých kolínek těstovinových, do dalšího cukr krystal) a nech ho hádat, co kde je. Čuchejte koření, zavažte si oči, ochutnávejte jídlo a hádejte, co to je. Udělej si kouzelnou krabici (http://spoonful.com/crafts/mystery-box) dovnitř ulož hračku, předmět denní potřeby a hádejte, co je uvnitř..
Hlavně vydrž s nervama, i když je to na budku ! :a:
In reply to Ahoj, tak já mám tip jak na by Claire77
Ty popruhy na chození mám už delší dobu, ale nesnese to na sobě, měl to na sobě tak třikrát, pak se začal válet po zemi a sundávat to ze sebe. A to bylo minulý rok, teď, když má skoro metr, nevím, jestli to není blbý. Mě v obchodě říkali, že to je na to, aby se naučil chodit venku a kdyby padal, tak že ho tím zachytím.Hru s myškou a slonem určitě zkusím:)
A děkuji za super tipy, které rozhodně zařadím do každodenních aktivit:)
my na tom nebyli o moc líp.. malé bylo 23 měsíců a byla skoro nezvladatelná.. když něco nechtěla, sekla sebou na zem, kopala nožičkama, vztekala se.. nebyl pro ní problém vyválet se i v blátě a udělat venku scénu na 15 minut.. hodně nám oběma pomohla školka/jesle.. chodí na 2 dopoledne v týdnu (8-12:30), je tam max. 8 dětí ve věku 2-3 roky a 2 učitelky. za 2 měsíce se rochu srovnala a mezi dětma je strašně spokojená. Učitelka říkala, že je moc šikovná (sama se nají, svleče, obleče - na rozdíl od některých skoro o rok starších dětí..) a nikdy jim scénu neudělala (kdyby na vlastní oči neviděla, jak se v šatně vzteká, že nechce domů, ani by mi to prý nevěřila).. snažím se být trpělivá, důsledná a když udělá něco, co jí ohrozí na zdraví (nezastaví před silnicí a pod.), tak jí plácnu přes zadek (klidně i venku, je mi celkem jedno, co si ostatní myslí). Ale to se stává tak 1-2x za měsíc .. je to pořád svéhlavička, ale lepší se to.. opravdu krize byla tak 2-3 měsíce
Hele, chápu že je to náročný psychicky, když víš a podle toho předvídáš, jak si ublíží a on neposlechne. Máš neustále psychiku ve střehu a jsi podrážděná, přepjatá. To zcela chápu, s tím nic neuděláš, a dítě je dítě a stejně z toho nakonec vyroste. Ale po přečtení mě okamžitě bije do očí jedna věc, a to snad v každý pátý řádce: pořád jsi naladěná na to, co ostatní, jak koukají, nekoukají, co si myslí, říkají...proboha vyprdni se na ně, takhle se nedá žít. Stejně si pravděpodobně myslí něco úplně jinýho než ty myslíš, nejspíš si nemyslí vůbec nic. Ale proč to řešit, k čemu to je zabývat se tím, co si lidi na ulici myslí??? Maximálně bych pořešila, abyste nějak moc nerušili ty sousedy, ale vypadá to, že mají pochopení. Ale cizí lidi??? Proč se vysiluješ tím neustálým "čtením myšlenek" cizích lidí?? I kdyby ti někdo něco přímo řekl, tak je to jen člověk, stejně jako ty, nic víc, nic míň. Ty máš pocit, že někomu dlužíš nějaký vysvětlení? Nebo že musíš žít tak, aby si lidi mysleli jen to nejlepší?? Řekla bych, ať zapracuješ na tomhle, třeba nebudeš tak vystreslá, musí to být únavné a bere ti to energii.
a na zadek si mu nikdy nedala? :)
In reply to a na zadek si mu nikdy by Novomamina
jo, ale ne venku, nějak moc nebyl závažný důvod. doma jo, ale ne nijak drasticky a často. výsledek byl, že ho to rozlítostnilo a pak se chtěl udobřovat a já mu vysvětlila, že zlobil a pak vše bylo ok. venku mu nanejvýš zmáčknu (nijak intenzivně) ruku a řeknu, že to nesmí a důvod.
a to ještě, když jsem plácla přes zadek, tak to viděla moje matka a hned mě označila za magora, protože ona prý mě nikdy po zadku plácnout nemusela (zapoměla jak řešila naše spory a daleko hůř než plácnutím-ale to prý bylo něco jiného, protože už jsem chodila do školy).
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
synek má skoro 4 roky, k tomu mám dcerku rok a půl, taky jsme panelákový. Synek akčňouš od jakživa, něco jako tvůj, do roka a čtvrt vstával ráno běžně o půl páté, pak si ráno posunul mezi pátou a šestou, ale kdybych byla ochotná vstávat s ním, tak by v těch pět klidně vstával dodnes.
Já chodím na částečný úvazek do práce, dělám od půl sedmé, dodnes si pamatuju, ty pohledy pejskařů, když jsem ho předloni v létě kolem šesté ranní vozila k našim na hlídání. Tvářili se, jak bych byla šílená matka, co tahá dítě z postele v nekřesťanskou hodinu. Mám já zapotřebí vysvětlovat cizím lidem, že je sám od sebe už hodinu vzhůru? Prostě to neřeším.
K tomu mám dvě neteřinky, jedna o rok a půl starší než synek, druhá o rok mladší než on. Obě celkem klidné. Párkrát jsem se bráchy zeptala, jak to hlavně s tou starší dělají, že ona nedělá něco, co můj synek ne a ne přestat dělat. Brácha mi na to obvykle odpověděl, že jí to dvakrát třikrát vysvětlili a nechala toho. Já vysvětlím sto padesátkrát a synek to stejně zkusí po sto padesáté první. Prostě ho to zajímá. Takže na dotazy proč to nezamkneš někam do skříně, proč to neuklidíš někam výš, ani na blbý pohledy cizích lidí už nedám. Prostě jsem si vyzkoušela, že čím víc se snažím něco uklidit, tím líp synek umí naaranžovat nábytek, aby vylezl výš, tím víc skříněk zotvírá, jen aby našel...
A když jdu po ulici a dítě, ať to starší nebo to mladší, má hysterický záchvat, prostě se na kolemjdoucí usmívám. Holt buď měli štěstí na hodné děti, nebo mají špatnou paměť anebo, stejně jako já, až s vlastními dětmi poznají, že vychovávat není tak jednoduché, jak jsme si v bezdětných dobách naivně mysleli ;)