Těšení na miminko - povinnost?

Mám v sobě rozporuplné pocity. Hlavně ve mně převládá pocit, že se na miminko netěším jakoby dost okatě. Některé páry se o prcka snaží kolik měsíců i let - potom je to vymodlené dítě a těší se na něj. Ale i když moje miminko bylo a je plánované, nemám z toho takovou radost. Přišlo nečekaně brzy, hned v prvním měsíci snažení. Počítala jsem, že se zadaří tak za půl roku, za rok. Musím se přiznat, že mě to zaskočilo. Po večerec sice ležím, hladím bříško, mluvím na něj, ale přijde mi to tak strojené a povinné! Nevím. Moje mamka, taťka i ségra - všichni jsou natěšenější než já. Probírají jména, každou chvíli se vytasí s jiným, mamka začala plést světříky, ségra mi každou chvíli volá a ptá se jak se mám, ke konci hovoru nezapomene podotknout, ať se šetřím. Kamkoliv přijdu v rámci rodiny, šmatají na bříško a ptají se jak se těším... Všichni něco DÉLAJÍ, ŘEŠÍ a PLÁNUJÍ. Já nic. Oblečky pro mimi mi nic neříkají, o postýlku, jaká bude - se taky nestarám, kočárek neřeším. Připadám si podle. O miminko mám strach, při každé kontrole se modlím, aby byl drobek v pořádku. Čtu si každý týden o tom, jak už je velký, co mu roste a co všechn umí. Ale toť vše. Kdy přijde ta doba opravdového těšení, rozplývání se nad drobným oblečením, nákupy??? To jsem vážně takový necita?