Tak se také přidávám...

Ahoj holky,
vaše řady jsem rozšířila už v září, ale netušila jsem, že existuje Klub svobodných matek :-)
Můj syn se narodil v květnu. Na jeho zplození jsme se s expřítelem domluvili a vlastně to byl on, kdo o dítěti začal mluvit a skoro na každé naší další schůzce zavedl řeč na dítě, ptal se, kdy bychom ho mohli mít, kolik bych jich chtěla, jestli si musíme dávat pozor atd. Vzhledem ke svému věku jsem po krátké době souhlasila. Měla jsem za to, že muž ve svých 37 letech také ví, co chce a má srovnané hodnoty. Také se tak jevil, ale to jsem netušila, nakolik se u něj liší slova od činů. Také jsem byla zamilovaná až po uši, takže jsem některé věci možná ani nechtěla vidět - to asi znáte...
Když jsem byla ve třetím měsíci těhotenství, zeptal se mě, jestli si ho vezmu. A za další dva měsíce už bylo všechno jinak. Cítila jsem, jak se odcizuje, když jsem ho o něco požádala, tak nechtěl vyhovět, tak jsem na něj musela začít tlačit, protože šlo o věci, které souvisely s příchodem dítěte. Např. společné bydlení, příspěvek na těhotenské oblečení, výbavičku atd. A to byl začátek konce. Nezlepšilo se to ani poté, co jsem na něj přestala tlačit - ztratil totiž práci a nechtěla jsem mu ještě přitěžovat. Tak jsem se snažila s ním najít řešení. Ale on už se rozhodl, že se mnou být už nechce a kvůli dítěti mu to prý přijde zbytečné. Dva měsíce před porodem mi sdělil, že už mě prostě nemiluje. Ještě jsme spolu nakonec byli až do září, dokonce byl i u porodu. Ale i když jsme od června spolu "bydleli", nebyl doma, protože se dal na podnikání a domů chodil jen přespávat, včetně víkendů. Snažila jsem se mu dělat zázemí se vším všudy i přes hroznou únavu, ale pak jsem se stejně dozvěděla, že to naše soužití nefunguje. Jak může fungovat soužití, které ani neexistuje? Ani to nezkusil. Prostě se zahrabal v tom svém obchůdku a domů chodil jako do noclehárny. Nepomohla ani partnerská poradna. Tam jsme se aspoň dohodli na výši výživného. Takže jsem se vrátila k mamince, což znamenalo stěhování na druhý konec republiky. Takže za ty necelé tři měsíce tu byl jen jednou, protože prý na to nemá čas ani peníze. Ale nezavolá, ani nenapíše, na malého se nezeptá, prostě se o dítě nezajímá. A to ho tak moc chtěl! :r:
Ještě pořád z toho nejsem venku a bude mi to ještě trvat. Přes to všechno stále ještě cítím, že ho mám ráda, i když si to nezaslouží a je to nelogické. Prostě to tak je a já se s tím učím žít. Během mého těhotenství se stalo ještě několik dost děsných věcí, které mi to ještě přitížily. Ale s miminkem jsme to zvládli, tak snad nás teď osud nechá vydechnout.

Také hodně přemýšlím o tom, co se to s tou společností stalo. Nás svobodných matek strašně rychle přibývá, jako by muži ztratili pocit zodpovědnosti. Jak je to možné? Je to důsledek takzvané emancipace, která se jen vydala špatným směrem? V téhle maskulinizované společnosti nemáme stejné šance jako muži. Často dostáváme méně zaplaceno za stejnou práci, jakou odvádí muž a jsme nuceny přerušit kariéru z důvodu těhotenství a starosti o dítě. Práce ženy na mateřské "dovolené" je podceňována, spousta lidí (tedy především mužů) ji ani jako práci neberou. Naše společnost ztácí morální hodnoty a lidé jsou k tomu často lhostejní. Mužům, kteří opustí své rodiny společnost snadno odpouští a co více, oni si mohou dále žít svůj život, jen každý měsíc odvedou směšnou částku, která zdaleka nezaplatí všechny náklady na dítě. Jak to, že otec neplatí matce polovinu odpracovaných hodin, které ona tráví staráním se také o JEHO genetický materiál? Jesti je některá matka příliš "hrdá" než aby si vůbec od něj něco vzala, dělá chybu. Měly bychom si spíše hrdě stát za svými nároky, protože jinak bude svobodných matek přibývat. Pokud by se to totiž těm holomkům nevyplatilo vykašlat se na partnerku s dítětem, rozmýšleli by se víc, než s někým zplodí dítě a brali by to skutečně jako i svou zodpovědnost.

Přeji vám všem hodně síly na každodenní starosti o potomstvo s úsměvem na rtech :///: