Tak jdu na IVF

V pondělí jsme se dozvěděli, že i po tří měsíčním braním vitamínu kvůli špatnému spermiogramu, má manžel 0,0% naději mě přirozeně oplodnit. Takže jdu na IVF. Po roce a půl šance otěhotnět. Mám mít strach, nebo se bát. Stres je asi dost blbej. Těšíme se na miminko, ale má vědět, že je ze "zkumavky"? A teť z druhé stránky- máme zaplatit zálohu na letní dovolenou v chorvatsku. Jak mám vědět, jestli to těhotná zvládnu, nebo ne... byla bych v pátem měsíci.
Je to tak těžké. Manžel je hrozně smutný, že není "chlap" a já jsem smutná, že to tak blbě??? dopadlo- nebo ještě pro nás celkem dobře. Když se to nepovede, bude to hrozné zklamání. Kolikrát jsem už počůrala tyčinku, ve velkých nadějích a ona jen jedna čárka. A kolik máme dát vajíček? Mít dvojčata, nebo menší šanci s jedním vajíčkem na jedno miminko. Ono to vypadá v kočárku u cizích krásně- dvojčátka- a ještě holčička a chlapeček. Krása jedním vrhem :00: