Strach z mateřství na konci těhu :-(

ahoj, možná je to tim, že o tom moc přemejšlíš a že o dítěti tak dlouho sníš a teď, když má ta chvíle přijít, tak se to na tebe tak sesypalo, protože na to čekáš a nechceš si to pokazit. já sem teda takový pocity neměla, tim tě neuklidnim, já sem zase měla hroznej strach o dítě a pořád sem se modlila, aby se mi narodilo živý a zdravý..tak každej asi máme něco. já o dětech nevěděla vůbec nic, když mi mimino sestra přinesla, tak sem nevěděla ani jak ho má vzít z toho pultíku, ale pak už to bylo všechno nějak automatický, asi dělám všechno podle nějakýho pudu. teda to mimino už teď neni mimino.. prostě nad tim nepřemýšlej..:-)

Cauky,timhle si projde a prosla urcite kazda z na. :) Preci jen je to velka zodpovednost a vubec velka zmena v zivote kazde z nas.Ja kdyz se dozvedela,ze jsem tehotna,tak si to vubec nedokazala vsechno predstavit.Bylo spousty pochybnosti o me,o priteli,jak bude to ci ono,jak to udelame,co prace a podobne..Proste strasnej stres,ale ve finale jsem se na materstvi strasne tesila a zahodila vse za hlavu.Nejsem v CR,kde mam rodinu.Tady v UK se spoleham jen sama na sebe a na pritele,ktery mi v zacatcich strasne moc pomahal.Nejkrasnejsi byl ten pocit,kdyz jsem se octla s malou doma.A pak,kdyz vsechny navstevy odjely,pritel nastoupil do prace, jsem to konecne byla jen JA a noje MALA.Moc jsem se na ty vsechny denni a nocni ritualy tesila a strasne si to uzivala a uzivam si to porad.Se zdravim rozumem,klidem a hezky vsechno pomaloucku to zvladnes i TY.Drzim palecky. :a:

Holky jste užasné, ani jsem nečekala tolik odpovědí, dost mě to uklidnilo už jsem si říkala že snad ve mě není žádnej mateřskej půd když mám takové obavy, ale vidím že v tom nejsem ani první a ani poslední :-) Doufám že šestinedělí budu mít bez deprese a depek, to je to poslední co bych chtela jelikož si chci malího užívat a né nad nim a sebou brečet, budu se snažit bejt dobrá maminka, zvládli to jiný tak já musím přece taky není mi 15 let přece :-) ted má akorád denísek svoji hodinku kdy mamince chce prokopnout bříško, sice nepříjemné ale tak užasné že víte že v sobě nosíte kus sebe, miluju ho a snad mu nahradim i tatínka :-) Ještě jednou děkujuuuuuu

ahoj, myslim si že pochybnosti má každá znás. Neni to přecejen krátkodobá záležitost ale závazek na celý život. U tebe je to horší v tom, že jsi nato sama-bez partnera. Sice je super že máš rodinu, která tě podporuje ale ten chlap chybí. I když píšeš že na něj kašleš tak v nitru duše to tak neni a trápí tě to. Kdyby tě to netrápilo tak by to bylo divné. Jen si to nechceš připustit. Uvidíš že vše zvládneš. Porodem se v tobě hodně věcí změní a ty svoje miminko budeš od první chvíle milovat a budeš pro něj žít. V porodnici ti spoustu věcí ukážou abys netápala v neznámu-teda aspoň u nás v porodnici to tak bylo. také dětská dr. ti ráda poradí. Budeš mít u sebe týden maminku-ta ti dodá další potřebné informace a i sebevědomí. Zvládneš to-uvidíš. Brzy budeš mít chlapečka u sebe a začne ti nová a úžasná etapa života. No a třeba jednou potkáš toho pravého chlapa a tatínka a budeš moc a moc šťastná :a:

Tak tohle je naprosto normální!! Zvlášť, když jsi sama.. Já taky měla v hlavě milion pochybností, ale naštěstí jsem typ, co fyzicky je po porodu hned čupr, což je výhoda, ale taky se mnou lomcovaly hormony- jak se začnou nalívat prsa, hormony zatmí mozek snad každému.A poporodní deprese potká nejednu. Ale vše zvládneš, uvidíš.. :one: Je to něco nového v tvém životě a začátky bývají krušné, ale ta láska přijde a naplní tě opravdu tak jak se to píše. . Není nic většího než mateřská láska. Když ti bude nejhůř- piš sem a uvidíš, že nejsi sama. Držím palečky, ať máš rychlý porod a zdravého mimíska!! Vše ostatní se zvládne!!

Ahojky..
úplně tě chápu, já jsem ve 23 týdnu a už na to musím myslet taky :00: Akorát se spoléhám na rady mých 2 kamarádek který vychovali už 2 děti, bo nemám rodinu.. :O Tak jsem ráda za jejich osvědčené rady :€s€:

Ahoj, tak já ti musím říct, že jsem to měla úplně naopak...hrozně jsem si věřila, že budu ta nejlepší máma, že vychovám slušné a poctivé dítě a žádného rozmazleného fracka, přesně jsem věděla co chci a nechci (např. žádný dudlík, co nejdéle kojit, nejpozději ve dvou letech musí umět na nočník....)no prostě jsem viděla v rodině co švagrová dělá podle mě špatně a byla jsem rozhodnutá, že ty "chyby" nebudu dělat. No neventilovala jsem to, ale cítila jsem se "jistá v kramflecích".
Pak jsem se ocitla s malou sama a měla jsem jí poprvé přebalit, nikdo nic neukázal, nikdo nic neřekl (oni nám to ukázali až po dvou dnech...s křížkem po funuse)...no a pak jsem se dostala do stavu ve kterém jsi ty. Nevěřila jsem, že to zvládnu, byla tak malinká a vypadala, že se rozbije snadno jako porcelánová panenka.
Teď má skoro 5 měsíců, myslím, že máma jsem v něčem dobrá a v něčem špatná a prostě bojujeme. Jo a dudlík dostala hned 2 noc v porodnici, protože byla hrozně dudlavá.
Budeš skvělá mamka, spoustu skvělého máš v sobě a co nemáš to se s mimčem rychle naučíš, ničeho se neboj a hlavně spi co nejvíc to jde. Co já bych teď dala za pětihodinový spánek.

Ahoj tak nad tímhle přemýšlí podle mě každá je to normální reakce. Zvládneš všechno sice né hned tvé tělo se musí z té změny prvno vzpamatovat . u prvního sem týden proležela týden než se mi zahojily stehy někdy sem nebyla ani schopná vstát k malé. časem si uděláte společný režim , zvyknete si na sebe a pak už se budeš pořád jen bát , aby byl malý vpořádku a nic se mu nestalo , nikdo mu neublížil. Je i dost maminek které sou zklamané ze své reakce když jim dají miminko a diví se že necítí to co by měly, ale není se čemu divit po vyčerpání z porodu.
Přeji ti hezký co nejkratší porod a ničeho se neboj určitě všechno zvládneš. Ještě když máš v někom oporu jakpíšeš.

Ahoj. Každá máma o sobě ze začátku pochybuje. Žádnej učenej z nebe nespad, takže máš strach, že nebudeš vědět co s mimčem a jestli to zvládneš. U mě se to teda po porodu rozjelo ještě trochu víc. Hormony jsou holt hormony. Ale za pár týdnů už jsme byli s Kubou sehraná dvojka :///: . Neboj, budeš skvělá máma. Přeju bezproblémovej porod :a: .

Ahojky, já do porodu žádné depky neměla, ale až po porodu asi první 2týdny a to vždycky když se setmělo a byl večer, tak to na mě všechno padlo, že to nezvládnu atd. Ale uvidíš že to přejde a bude z tebe skvělá maminka. Měj se hezky a ať ti dobře dopadne porod a máš drobečka brzo u sebe. Pa Renat a Viki

Ahojky, tak to naprosto chápu a myslím, že je to normální - já jsem těsně před porodem a taky mi v hlavě víří různé myšlenky, hodně obavné. Často si o tom povídám s kamarádkou a je na tom podobně, ono to pomůže s někým sdílet a vědět, že na to člověk není sám a že podobné obavy má asi více maminek. Držím moc pěsti, je skvělé, že máš prima rodinu :-) INA

je to normální neboj, po porodu ti všechno naskočí a anebudeš přemýšlet jestli to děláš tak či tak. Pro své mimi budeš nejlepší máma na světe a za podporu rodiny buď ráda.

Ahoj Veru, to je uplně normální ten strach, myslim že ho zažívá snad každá těhulka. Já ho měla obrovskej, a po porodu se mi snad ještě zvětšil. Měla sem šílenou poporodní depresi, ale po šestinedělí se to všechno otočilo. To je dobře že máš velkou oporu rodiny. To je strašně důležitý. Tak přeju hodně štěstí tobě a Denískovi

je to úplně normálni, a ty budeš ta nejlepší