Je to těžké,ale ber to jako šanci mít dítě,které sis tak dlouho přála.Chápu,že se bojíš jak se k tomu chlap postaví,jestli na něj bude spoleh a nebo ne,ale určitě bys sama na mimčo nebyla.Rodiče nechávají rozhodnutí na tobě,což je správné.Nikdo tě do ničeho nenutí a jistě by ti i s prckem pomohli.Začni si trochu věřit a zkus se vžít do role matky.Bude tu někdo,kdo tě bude potřebovat a milovat a už nikdy nebudeš uplně sama.Přeju,aby ses dobře rozhodla a pokud si mimčo necháš,tak se těším na fotky UZ :)

tak tahle t mě děsí: kdyby mi bylo dvacet, tak nad tím nepřemýšlím....jako že bys šla bez mrnutí oka na potrat? a dochází ti, že to dítě není jen jeho, ale min z 50% i tvé? že takto uvažuješ o svém dítěti?  Ano, dítko si nech. Omluv se mu a už ho jen a jen opečovávej a říkej mu, jak se na něj těšíš :) anad chlapem nelámej hůl... třebas už zítra si najde slušnou práci a pozítří bude i slušně bydlet. Držím pěsti :)

Jestli si dítě přeješ už dlouho, tak bych na potrat na tvém místě určitě nechodila. Celoživotní výčitky svědomí by mi za pohodlnější život nestály. Nevím, proč bys to nemohla zvládnout sama, není ti přece patnáct. Pokud máš alespoň minimální zázemí, tak to ve svém věku zvládneš. Na názor rodiny se neohlížej, oni za tebe na tu interrupci nepůjdou a případné následky nést nebudou. Jestli dítě bude, nebo nebude po otci, to bych teď vůbec neřešila. Každá rodina má svoji černou ovci, to bude asi zrovna případ tvého partnera. Jeho rodina může být úplně normální a tvoje dítě nemusí být po něm, ale po tobě, případně po babičce, dědovi apod. Vůbec nechápu, proč tě některé z diskutujících odsuzují. Přijde mi opravdu hloupé, že se tě ptají, jestli jste se dostatečně chránili a vykládají cosi o zodpovědnosti. Protože na to ses jich opravdu neptala. Taky je jednoduché vykládat cosi o právech mužů na dítě, protože život je o něco složitější, jsou různé případy, kdy otec alkoholik nebo feťák se dobývá do baráku a vynucuje si setkání se svým dítětem, ačkoli nedokáže být půl hodiny střízlivý. V první řadě nejsou práva, v první řadě jsou povinnosti. Ten, kdo si není schopen plnit své rodičovské povinnosti, by neměl mít ani žádná rodičovská práva. Píšeš, že neplatí alimenty na svoje první dítě, ani se s ním nestýká. To hovoří za vše. Takže jestli uvádět, nebo neuvádět do rodného listu, to se musíš rozhodnout sama. Každopádně se ale připrav do budoucna na to, že tvé dítě se bude ptát na svého otce a bude se později hodně usilovně domáhat i seznámení s ním. Zvlášť období dospívání, kdy si dítě buduje svoji identitu, bývá v těchto ohledech dost vyčerpávající. Ale do budoucna se toho může ještě hodně změnit, můžeš si najít jiného partnera, který dokáže nahradit tvému dítěti tátu, nebo tvůj současný partner se ještě nějakým zázrakem změní, i když tomu bych moc nevěřila. V každém případě držím palce, ať v sobě najdeš dost síly a energie všechno zvládnout a rozhodnout se správně.

Jestli jsi dítě chtěla a chceš, tak si ho nechej. Do nástupu na mateřskou je spousta času, aby jsi se stihla připravit, všechno jde, když se chce...

Jestli je otec takový kretén, jak píšeš, tak mu o těhotenství neříkej. Alimenty bys z něj nevymámila, ale mohl by ti dělat problémy, event. se s dítětem chtít stýkat... a takový looser by na dítě asi působit neměl.

A jestli dítě bude nebo nebude po něm, to záleží na tom, jak ho vychováš.

Držím ti palce!