Ahojky, zdravím všechy současné i nastávající maminky :) Tyto stránky mě doporučila jedna moje kamarádka,která zrovna leží s Filípkem v porodnici :)
Když jsem byla na střední v druháku (bylo mě 17 a pár měsíců), tak jsem příteli oznámila,že budeme mít miminko. Týden po 18tinách jsme se vzali a měsíc a dva dny po svatbě se nám narodil syn Štefánek.
Začalo to tak, že 18. 2. v pondělí večer mě začaly neúnosně bolet záda. Manžel mě odvezl k rodičům, kde jsem celou dobu strávila na záchodě, pořád jsem zvracela a měla šílený průjem. Celý těhotensví nebylo moc dobrý. Zhubla jsem 15 kg, byla jsem hrozně hubená, jenom jsem měla velký břicho, byla jsem v 5. měsíci a každej si myslel, že mám tak týden před termínem. Kvůli nevolnostem mě dr. musela vypsat rizikový těhotenství. Byla naštvaná, že jsem s takovýma problémama každý den brzo vstávala a jezdila na celý den do školy, ale já bojovala, maturitu jsem chtěla ! Vrátím se k tomu, když jsem toho 18.dojela k našim. Vypila jsem pak trochu džusu a šla si lehnout. Najednou mě probudila bolesr v podbřišku, popsala jsem to mamce a ona,že to už začínám rodit. Voda mě neodtekla, nic. Manžel zavolal sanitku,ale ta mu řekla,že pro mě nedojede, že předčasný porod není akutní případ (byla jsem 31.tt) a řekli manželovi,že mě má odvízt do Brna na úrazovku. Tam jsme dojeli a řekli nám, co tady děláme,když jsem těhotná, že máme jet do Bohunic do porodnice. Manžel byl zmatený, chudák, tak nás zastavili policajti, za vysokou rychlost. Všechno jsme jim vysvětlili a oni zapli majáky a jeli před náma. Do porodnice jsme dojeli kolem půlnoci. Mamka mě pomohla z auta a utíkaly jsme rodit, manžela policajti nechtěli pustit,chtěli od něho 1 000 kč za rychost. Musela bych být sprostá,abych mohla vyjádřit,co si o nich myslím, ale raději budu zticha.
Přišli jsme na porodní sál, kde byl mladý dr a pěkně nepříjemná PA. Dr. byl mimo, řekl mě, že nejsem vůbec otevřená, i monitor mě dali, ale já je nevnímala, křičela jsem bolestí. Tak mě dr poslal na urologii a chirurgii, věděl, že nerodím a myslel si, že buď mám ledvinový zácvhvat nebo je to slepák. Všechno se ale vyloučilo. Tak mě dali kapačku a nechali si mě na gyndě. Druhý den jsem se probudila a zjistila jsem,že ležím na pokoji s dvouma super maminkama. Ten den (19.úterý) mě udělali milion vyšetření a řekli mě, že nemusím mít strach, že mimi je v pořádku, že to byli falešně kontrakce a že druhý den jdu domů.
Týž den v noci mě chytl další záchvat, bolesti podbřišku, ale k tomu navíc jsem začala strašně kašlat, dusila jsem se, hlava mě duněla a měla jsem horečku. Sestra zavolala dr a společně mě převezli na JIpku. Tam došel dr z dýchacího a řekl,že mám bronchopneumonii, což je těžký zápal plic, že mám postiženou celou pravou a číst levé plíce, že mě hrozí embolie a zástava srdce... Nemohla jsem ani dýchat, dali mě masku a nemohla jsem se bolestí ani pohnout. Pak se mě dr zeptal, jestli kouřím, řekla jsem, že před tím ano a hodně,. ale od kdy jsem těhotná,že jsem si ani jednu nezapálila. Na JIPce jsem ležela až do čtvrtka. Ve čt už mě bylo relativně doře, primář gyndy za mnou pořád chodil na kontrolu, já už mohla aji dýchat sama a konečně si skočit na záchod..
Pak ale večer alší záchvat, zrovna když u mě byl manžel a rodiče. To už řekli, že mě na JIpce nepomůžou a převezli mě na ARO. Dali mě jakousi šílenou masku, na kterou nikdy nezapomenu, sice člověk do sebe nadýchá 3 x víc kyslíku, ale má pocit,že se dusí. Málem jsem jim to tam celý rozkopala. Pak došel opět primář gyndy a PA a řekl, že musím hnedka porodit, jinak malej zemře, že taky nemá kyslík a dusí se.Převezli mě na porodní sál a tam mě řekl, že nemůžu rodit normálně, že bych porod neudýchala. Tak mě dali celkovou narkozu a udělali mě císaře. Malej se narodil 21.2.2008 v 21:50. Narodil se v 31 tt + 4 dny, měl 2 kg a měřil 44 cm. Po porodu ho hnedka sanitkou převezli na Obilňák (další porodnice v Brně), kam ho dali do inkubátoru a na přístroje. Mě vrátili na ARO a dali mě do umělého spánku. Dr nám oboum nedávali ani 10 % šance dohromady. Vždycky na tom byl malej líp a já hůř, nebo obráceně. V umělým spánku jsem byla až do pondělí ráno (rodila jsem ve čtvrtek) a dr mému probuzení řekli zázrak. Ležela jsem tam ještě v pondělí, v úterý ráno mě odvezli do sprchy, sestřičky mě začali učit znovu chodit a zajít si sama na záchod. Všechno jsem zapomněla. Kolem mě leželi lidé, kteří měli těžkou autonehodu a podobně, fuj, hnusnej zážitek. Pak mě odpoledne taky převezli na Obilňák, kde jsem sice byla zase na ARU,ale aspoň ve stejné nemocnici jako malej a konečně mě dovolili ho vidět. Sice on byl v inkubatoru a já měla plášť, rukavice a roušku a ještě k tomu jsem byla na vozíčku,ale i tak, když jsem ho viděla na těch přístrojích, začala; jsem hrozně brečet, bylo to něco neuvěřitwlnýho. Usnout jako těhotná a pak se probudit a vidět za sklem svoje dítě, které bojuje o život..
Na ARU jsem ležele do čtvrtka, kdy mě převezli na normální pokoj, já se ale psychicky zhroutila a tak mě v pátek na reverz pustili domů. Šestinedělí byl děs, noční můry, deprese a popravdě - k tomu dítěti jsem neměla žádný vztah,ani jsem za ním nechtěla jezdit. Neměla jsem ani kapku mlíka, takže jsem mu neměla co vozit, manžel a rodiče za ním jezdili pořád,ale já ne. Teprve když ho převezli na postýlku a řekli mě, že za 14 dní jde domů, tak se mě to všechno srovnalo v hlavě, celej ten šílenej guláš a já si uvědomila,že je to moje dítě, človíček, o kterého se budu minimálně 18 let starat, kterého budu milovat nadevše a dám mu úplne všechno !!!!
5. dubna jsme si pro malýho jeli do porodnice. Byl maličký, měl sotva 2,5 kg.
Teď už je to velký kluk, v sprnu bude mít rok a půl a váží kolem 11ti kilo, coč mě těší, dr. říkají, že nedonošené děti mají náchylnost k obezitě, což on naštěstí není. Jezdíme na rehabilitace, má špatný záda z důvodu brzkého narození, takže sedět začal až v roce, stejně jako v roce začal lozit po čtyřech. Pak chodil, ale jenom kolem nábytku a minulý víkend udělal první krůčky. Teď už tady běhá, je rychlý jako střela, zrovna stojí u mě a diví se,do čeho to ťukám :)
Je to naše zlatíčko. Stavíme si baráček, spíš dostavujeme, a v půlce srpna by jsme se měli stěhovat. Manžel by chtěl druhý dítě, chtěl by dva roky rozdíl, ale já ne, bojím se, což když to bude stejný, jako u malýho ? a co potom, nechat za sebou dvě děti ? Raději ne, dáme tomu ještě čas, až Štefánek začně chodit minimálně do školky, pak možná budu přemýšlet, zatím mám strach...
Tak to je moje zkušenost, třeba se mě někdo ozve s podobnou, nebo stejnou. Každopádně bych to nikomu nepřála, byl to fakt horor mé rodiny a já na ty zážitky nikdy nezapomenu !!!
Všechny vás moc zdravííím !!!!