Ahoj, když jsem se svým manželem navodila toto téma, tak mě překvapil svou sebejistou reakcí. Samozřejmě že u porodu budu. chci vidět jak přichází moje dítě na svět a chci bejt u tebe a podporovat tě. Bylo to moc hezké toto od něj slyšet. Byl mi velkou oporou. Když jsem ho viděla jak mu vytryskly slzy, když se malej konečně narodil-no bylo to prostě krásné. Pak ho nespustil z očí a udělal moc hezké fotečky. Když mu ho PA dala do ruky už zabaleného,tak se na něj pořád díval a prstem ho hladil po čelíčku..teď čekáme druhé mimi a u produ bude znovu...

Ahoj holky,
tak můj přítel ještě když byl jenom můj kamarád vždycky tvrdil, že chlap nemá u porodu co dělat. Hrozně jsem ho kvůli tomu vždycky popichovala a časem zjistila, že důvodem proč to říká je skutečnost, že je to chlap, který se bojí jehel, krve atd.. takže toho, že by to tam nezvládl a akorát by se ztrapnil. Když jsme spolu začali chodit, hned jsem na něj uhodila, že jak by si to jako představoval abych já tam trpěla sama, když taky nesnáším jehly, krev, ... Tak řekl, že je to vlastně pravda, že by tam měl být. Když jsem pak otěhotněla a všichni se ho začli ptát, tak začal říkat, že samozřejmě půjde (jeho kamarádi, kteří znali jeho názor z dřívějška se tomu jen smáli, že je teď asi podpantoflák :s: ) No, vážně jsem mu řekla, že když se mu nebude chtít na ten sál, tak tam už to nějak zmáknu, ale že bych byla ráda, aby se mnou byl aspoň předtím. Řekl, že se mnou bude celou dobu a že sebou maximálně sekne. Tak uvidíme, jsem na něj zvědavá. Ale zatím je to tatínek ukázkovej. Večer mi krájí jablíčka, pořád mě maže krémama, ráno občas přinese snídani do postele, povídá si s bříškem a uklidňuje mě, že to všechno zvládneme. Jééé, kééééž by mu to takhle vydrželo napořád :dance:

Ahoj,
já jsem rodil před 9 měsíci. Během těhotenství manžel taky tvrdil, že tam se mnou nebude, protože se bál,že při pohledu na krev sebou sekne. Ale pak se mnou absolvoval předporodní kurz v porodnici, kde viděl porodní sály i oddělení šestinedělí a názor změnil a zaplatil si rovnou svou přítomnost u porodu.
Přítomnost manžela u porodu mi moc pomohla - hlavně psychicky. Vědomí, že tam nejsem sama mi pomáhalo jak po celou 1. dobu porodní, tak po 2. dobu při tlačení a pak i v těch 2 hodinách po porodu. Jsem strašně ráda, že tam se mnou manžel byl, že mi držel ruku při těch šílených kontrakcích, opakoval mi pokyny asistentky při tlačení a když pak poprvé uviděl našeho syna a když mi hned položili malého na bříško, tak jsem byla ráda, že to obrovské štěstí a úlevu může prožívat manžel se mnou. A když si pak mohl pochovat, tak jsem mu ve tváři našla takový výraz, jaký ještě nikdy předtím neměl.
Na to, že se nejdřív bál k porodu jít, že uvidí krev, tak byl moc statečný a krev mu vůbec nevadila a ani ji nevnímal. Dokonce byl schopný po narození syna udělat několik fotek. A to jsem krvácela dost, byla jsem celá potrhaná, doktor mi musel dát drény proti otokům, užila jsem si i 50 minut šití, které bolelo snad nejvíc, protože doktorovi pořád praskaly nitě, a manžel celou dobu držel našeho syna v náručí a mohl se na něj vynadívat a byl ohromně pyšný a šťastný, že u toho byl.
A já jsem na manžela taky moc pyšná, že byl při porodu tak statečný. Moc si ho za to vážím a on si mě od té doby váží víc i jako ženy a matky, která mu porodila vytouženého syna.
Pa :a:

Ahojky, můj přítel ze začátku těhu tvrdil, že se mnou bude absolvovat všechno kromě porodu, ale jak čas plynul a on se mnou opravdu absolval všechno, nedalo mu to a šel i k porodu a je za to dneska MOC rád!!!!!