Ahojky..
tak dneska ještě jednou. Prcek mi spí a na mě zase padla depka, tak mě napadlo, jestli tady mezi vámi není někdo, kdo je na tom podobně jako já. Chybí mi strašně opravdová, spolehlivá kamarádka :\\: Mám kolem sebe pár přátel, známých...ale nikdo, komu bych věřila, prostě nikdo, komu bych mohla (takříkajíc) o půlnoci zavolat....a docela mě to trápí a věřím, že je to i jeden z důvodů mojí depky a následného nezvládání situace doma....zkrátka, pokud by někdo chtěl, jsem tady a je úplně jedno odkud je...kdyžtak písněte osobku :c: :a: a hezký večer všem ;)

Ahoj holky, nejsem tu nováčkem, ale přesto jsem se rozhodla napsat tento dotaz anonymně, možná pochopíte proč...
Jsem doma se synem už víc než 2 roky. Je to naše jediné dítě a asi i zůstane. Problém je v tom, že ho poslední dobou absolutně nezvládám. Manžel je samozřejmě celý den v práci. Sice bydlíme s mojí mamkou v rodinném domě a soužití nám klape, ale mamka má nemocné nervy a není na tom dobře ani fyzicky, takže sice občas hlídá, ale nerada (má pocit, že ho nezvládá, bojí se např. že jí uteče, takže s ním nejde ven, neposlouchá apod.) a i tak mám spíš já výčitky svědomí. Ale k věci. Prostě mám teď takový období (i když už trvá pár měsíců :00: ) kdy to s malým nemůžu vydržet. Zřejmě teď prochází období vzdoru. Je hrozně aktivní, nevydrží sedět doslova asi 10 vteřin na jednom místě. Se vším bouchá, štípe, kouše, neposlouchá - vše mu poví 3x klidným hlasem a počtvrté už řvu a teprve potom si všimne, že mu něco povídám. Někdy si vydrží hrát chvíli sám s autíčky, ale to je vzácné, jen pár minut denně. Nepřipadá v úvahu, že by si třeba sedl a maloval...Kolikrát už jen brečím a to moje čertisko kolem mě lítá, mlátí do mě hračkama. Vím, že to není jeho chyba, zřejmě jsem někde udělala něco blbě já, ale nevím co teď s tím. Zda je čekat, že to přejde a "přežívat" nebo se snažit nějakým způsobem jinak vychovávat...abyste mě pochopily, to nejsou moje chvilkové myšlenkové pochody, ale něco, nad čím neustále přemýšlím a občas mě napadají takové hnusné myšlenky jako že by bylo lepší ho nemít apod. (když mě opravdu provokuje a já se neudržím a naplácám mu, beru to samozřejmě jako osobní selhání a strašně mě to mrzí). Zní to šíleně, ale fakt mě to napadá a pak se za to stydím sama před sebou, protože ho samozřejmě miluju a jsem šťastná, že ho mám....vím, že mu zřejmě nejsem dobrou mámou, asi si s ním neumí správně hrát, správně ho motivovat. Nemám se to ani od koho učit, bydlím na vesnici a nemám tu nikoho s dětma, aby šel třeba do kolektivu nebo jsme jen tak někam vypadly. Fakt nevím :|€|: Vlastně ani nevím, jestli je na to nějaká rada..myslela jsem třeba, jestli to někdo nemáte podobně, nebo jeslti byste mi některá nedoporučila třeba nějakou dobrou knížku o dětské psychologii či nějakou "zklidňující" hru....děkuju, jestli jste někdo dočetl až sem a neodsoudíte mě :€}€: ...