Profil uživatelky Katchenkajed na webu Mojetehotenstvi

Ahoj holky. Jsem v takové životní situaci, kdy nevím kudy kam. Jak už jsem se zde dočetla, nejsem v tom sama. Jsem ve 37 týdnu a bez partnera, ale jsme v kontaktu. Myslela jsem, že nejtěžší rozhodnutí v mém životě bylo rozhodnout se, zda jít ve 26 letech na potrat nebo ne, rozhodla jsem se prcka nechat, otec sliboval, že bude s námi, že nás miluje, čekala jsem na něho několik měsíců, marně. Další mé těžké rozhodnutí, zda se odstěhovat z Moravy do Čech za mamkou, když otec pořád nic a chodil jen na návštěvy a sliboval. Dokázala jsem to, měsíc bydlím v Čechách, otec volá a já se stále trápím a nedokážu ho poslat někam a žít dál, už i kvůli malému. Celé těhotenství mám utrapené a pořád na něco čekám. Hrozně se trápím, že jsem na to sama, když vidím pár s kočárkem, je mi to líto. Trošku doufám, že po porodu, když budu mít malého v náručí, že to všechno přebolí a vystačíme si sami. Teď řeším, zda ho uvést jako otce, mamka samozřejmě zastává názor, že ne, že toho budu litovat. Mám v sobě zlost, že mu to nemůže projít jen tak i co se týče financí. Ale zase nevím, zda jeho 500 nám všechno vynahradí, protože pochybuju, že bych na alimentech měla víc. Tak jsem se trošku vypovídala a klidně můžete napsat vaše názory, budu ráda :a:

zavoma

můžu se tě zeptat,odkud je tatínek dítěte? Já jsem totiž ve stejné situaci,náš tatínek je ve Francii,také jsem na něho několik měsíců čekala...

Katchenkajed

Je z Ostravy. Taky pocházím z OV, ale mamka s bráchou se mi odstěhovali do čech a já v březnu za nimi, když jsem na otce dítěte čekala půl roku a pořád nic. A myslím, že jsem udělala zatím tu nejlepší věc, i když se mi stýská po přátelích a kolegyních z práce atd., ale mamka mi po porodu hodně pomáhá, sama bych to nezvládla a do toho ty hormony v šestinedělí, no hrůza. Nejhorší na tom všem je, že celý život jsem byla tvrďačka, nenechala jsem si nas... na hlavu, člověk s jasným názorem a najednou potkám chlapa, který se mi ze začátku ani moc nelibil a naletím jeho slibům. V životě mě žádný člověk tak nezklamal a neublížil jako on a přesto na něho myslím, jak je to absurdní. Teď jen myslím na to, že to musím definitivně ukončít a nereagovat na sms a telefony a další věc, prostě smířit se s tím, že jsem sama, že už nebudu mít takový život jako předtím, že už nebudu vypadat jako kdysi, přestat být smutná a dávat si to i otci Matyáška za vinu. Chtělá bych být zase pohodářka a doufám, že to dokážu! A jak ty válčíš?

Všechno,co píšeš,jako bys psala o mně...mimochodem - přítel je taky z Ostravy,ve Francii je 18 let...sliboval,jak jsem půjde,já na něho 1,5 roku čekala,miminko jsme chtěli oba,teď má malý 2 měsíce,po porodu jel místo pro nás do porodnice za matkou do Ostravy,teď měl přijet 29.,vytáčí se,neřekne nic na rovinu,zjistila jsem včera,že si zarezervoval bus opět do Ostravy,taky se s ním nebavím. Navíc na mě začal kašlat v době,kdy mi umřel táta - měsíc před porodem....

barushe

moc gratuluju, si šikulka a malej ti to vynahradí. Jedno je ale víc než jisté, sice toužíš po tom, aby si to měla vyřešené, ale to tak jednoduché nebude. Srovná se to až si najdeš jiného partnera, který bude matyáškovi tatínkem, protože otec není ten co plodí, ale ten co vychovává. Přeju vám oběma moc a moc štěstí a super taťku který vás bude milovat v brzké budoucnosti!

Děkuji Ti, musím se přiznat, hrozně mi chybí pohlazení, ale na druhou stranu se ani na chlapy nemůžu podívat, nemám zájem. Tam uvnitř to tak bolí, že to nejde. Vím, že všechno jednou přebolí a to vím o čem mluvím, myslím si, že už mám toho dost za sebou ve svém věku, i smrt blízkého a to je právě ono. Mám pocit, že se mi se.. pořád a bohužel už vše vidím negativně. Snad mě to časem přejde :)