Zde si dovolím nesouhlasit. Někoho ponížíš tak, že ho uvedeš do situace, ve které je mu nepříjemně. Pokud nebude nic vědět, nebude se cítit ponížený. Pokud mu za 20 let někdo něco řekne, tak to prostě pisatelka odmávne jako nesmysl. Já jsem tedy nevěrná nebyla, ale kdyby se čirou náhodou zadařilo, tak bych v žádném případě to NEŘEKLA. Myslím, že pravda prostě zásadně naruší jejich vztah, ač se třeba "dohodnou" na pokračování, tak ta myšlenka v jeho hlavě prostě bude a nebo se nedohodnou a místo jedné nešťastné nevěrnice budou nešťastní tři lidé.

Myslím, že není lepší říct mu to... pokud mezi nimi dosud bylo vše dobré a chtějí vztah zachovat, tak takové přiznání nic netušícímu partnerovi může být počátkem konce... většina lidí by takové přiznání nejspíš neustála... a když to vezmu třeba podle sebe, nejspíš bych to nepřekousla a nechtěla už s nevěrným partnerem sdílet cokoliv... ale hodně často se ten jeden přizná hlavně proto, že si chce ulevit svědomí a tíhu toho tím přehodí na podvedeného partnera...
Záleží ale hodně na konkrétním páru... když je mezi dvěma lidmi spousta nesrovnalostí a problémů, tak třeba zase takové přiznání pomůže si uvědomit, co vlastně chci a urychlit případný konec vztahu... který by se jinak táhl do nekonečně a jen by si tak oba dva prodlužovali utrpení a soužení...

To jsou sice krásná a romantická slova, ale realita je jinde. A není moc takových chlapů, co by to pochopili. To nejvíc nejhorší - nevěru, už stejně provedla a zpátky to nikdy nevrátí. Proč to pěkné mezi nima zbylo zničit nadobro a úplně.

Ty mi normálně mluvíš z duše. Romantické ideály a lidská důvěry v umění odpouštět je jedna věc, ovšem realita života je úplně někde jinde.

Proč? Protože tím prostě svého muže bude podvádět podruhé. Jednoduché a prosté. Je to úplně stejně zopakovaný princip zla. Zajímavé také je, jak někdo má patent na realitu a druhý nikoliv. :)