A je to tady :) Malý René je na světě :)

Ahojky, dlouho jsem se nehlásila, tak mi dovolte popsat zážitky z mého porodu a představit nového človíčka na tomhle širém světě :) Minulé pondělí jsem byla na kontrole u mé gyndařky, okolo 37tt.. Ta se při prohlídce zděsila a okamžitě mě poslala do nemocnice s tím, že asi rodím.. Tam to docela potvrdili a chtěli si mě tam nechat s tím, že naplánujem CS.. Naplánovali ho na čt a já jim oznámila, že tam tak dlouho jen tak ležet nebudu a šla jsem domů.. Strašně mě to štvalo, protože zrovna v ten čtvrtek jsem měla jít na fakultku zkoušet otočení plodu, jelikož malý byl hlavičkou nahoře, ale tohle už bylo pasé, protože byl zadečkem napasovaný v porodních cestách tak hluboko, že by s ním nikdo nehnul už ani heverem a v nemocnici si nikdo nechtěl dovolit riskovat odrodit prvorodičku KP. Možná jediný odvážlivec by byl pan primář, ale ten si hověl na dovolené :( No a tak jsem ve středu nastoupila do nemocnice s tím, že ve čt v 8 ráno jsem měla jet na sál a o půlnoci se vzbudím se strašnýma křečema v břiše a nechápu co se děje, protože jsem celý den měla nevím z čeho průjem a byla jsem čistá jako slovo boží :D Tak jsem si chvilku počkala a zjistila, že ono to asi budou porodní bolesti.. Šla jsem s úsměvem na rtu do sesterny, protože mě to naplňovalo štěstím, že alespoň trošku zkusím, co to je normální porod :) No a sestra mi řekla, že nemám porodní bolesti, že bych se takhle nesmála a že ráno mám přece plánovaného CS, tak nemám šílet a jít spát.. Chvilku jsem ji přesvědčovala a pak mě dala na ozvy a zjistila, že si nevymýšlím.. :D Zavolala pana DR, který mě zhruba ve 4 ráno prohmátl a zjistil, že jsem otevřená na jeden centimetr :D Bože, já byla šťastná jako blecha, ani nevím proč :D Možná proto, že to vážně přišlo :) I když to bolelo, tak jsem za každou bolest byla vděčná. Představa plánovaného CS mě neskutečně děsila.. :( Načež přišly sestry, daly mi klystýr a nakázaly ležet, abych neporodila před tím, než půjdu na sál.. Bolelo to neskutečně ležet s těma bolestma, ale tak co bych neudělala.... Pak cévky, hadičky, kapáky, všechno se to do mě zapíchalo, manžel už mě tou dobou držel za ruku a v 8 se jelo na sál. Napíchli mi páteř, moc hezky tam se mnou zacházeli :) Když malého vytáhli ven a já slyšela, jak křičí, rozplakala jsem se radostí a dojetím.. Všem jsem byla strašně vděčná za všechno, že je zdravý, krásný a můj.. :) Bolesti potom jsem ani nevnímala, pořád jsem se ptala jenom po mém krásném Renečkovi (3200g, 49cm). Bylo mi ale řečeno, že mi ho budou jenom občas vozit přiložit, jinak budu na pokoji zvlášť. Myslela jsem, že se zblázním, když jsem slyšela, jak po chodbě jezdí s těma postýlkama a všem vozí děti a mi ne. Moc jsem ho chtěla k sobě a druhý den, po tom, co mě postavili jsem si už nesedla a večer jsem žádala, at mi ho dají na pokoj, uspěla jsem až třetí den a od té doby jsme byli spolu :) Je to můj největší poklad a i když si už bolest, která stále trvá plně uvědomuju a někdy se k postýlce doslova plazím, tak bych pro jeho život udělala všecičko na světě :)