Jak vám dítě změnilo život

podívali jsme se s manželem oba a musím říct ,že jsem kapku nechápala . a co mě kapku šoklo ,ta krasomila co se s manželem rozhodla pro dítě a v těhu jí došlo ,že má se vším utrum a vzala by to zpátky .asi k tomu přišla příliš lacino . ale to je jiná věc .
První dítě jsem měla v sedmnácti ,žádná výhra , ale po mém zodpovědném chování kdy jsem měla ha v injekcích a prostě selhala , jsem si řekla osud . Rok na to přišel ještě jeden špuntík a děcka mi překopali život úplně . Nemohla jsem vůbec nic co dřív , ať už si jen ukrást minutku pro sebe nebo s mužem jen tak někam vyrazit . Ale nikdy jsem neměla dojem ,že by mi děti zničili život . Na 100% mi toho hodně vzali ,ale neskutečně moc mi dali . Nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo ,že bez nich by to bylo lepší . Naopak , vždycky ve mě klíčil pocit ,že bez nich bych byla mnohem chudší . Jsem spokojená za to co mám a že jsem svým způsobem normální :c:

Ahojky, ten oný pořad jsem teda zkoukla letmo na pár minut a musela jsem jej přepnout. Zatím nosím své mimi v bříšku a za pár dní bude s námi, je to naše vymodlené mimi po 6 letém vztahu s partnerem, mezitím jsem dostudovala, získala mnoho zkušeností v práci a po vzájmené domluvě jsme začali pracovat na našem potomkovi a ejhle ono to nebylo vůbec tak snadné - trvalo nám to rok než jsem objevila // na testíku. Ale od té doby se náš život změnil, nejen že se měním tělesně, psychicky, finančně musíme myslet také jinak, abychom nakoupili vše potřebné pro mimi a v budoucnu jej uživili na nějaké úrovni, na budoucnost taky koukáme jinak, nehledě na to, že jsem ve 38.tt a už mě omezuje teď - nemyslím to zle, ale pravda to je - sotva se hnu, na nákup chodím po částech, z procházky příjdu stahaná jako po vyšlapnutí Sněžky, ono to omezování je, ale krásné protože vím že v sobě nosím malou kočičku, ketrá té energie spotřebuje víc než já a je pro ní důležitější, aby se nám narodila Asi každý od mateřství čeká něco jiného. Jak tady psala jedna maminka, já se také nedivím, že dítka zlobily, oni cítí že nejsou vítané v rodině, milovat je rodiče můžou jak chtějí, ale jen láska bohužel nestačí, pokud veřejně prohlašují, jak jím to zničilo život a že ty děti nezvládájí, ano nezvládávají, protože ty rodiče nemají snahu oni je prostě nechtěli a basta. Jenže z těch dětí jednou vyrostou dospělí lidé a budou chtít třeba také své rodiny, ale jaký vzor měli v dětství - že je to zcela normální, být zavrhován???Vždyť my naše děti nevychováváme jen pro nýnější okamžik, my jím dáváme budoucnost a vzor jak žít ve společnosti, v rodině a co jím dáme v dětství to dají zase oni svým dětem. Takže nejen kladné hodnoty, ale i ty špatné co jím bylo dáno od svých rodičů. Ano existují vyjímky, že si člověk v dospělosti uvědomí, že to co se dělo doma asi nebylo správné, ale jsou i tací, kteří budou ubližovat dál.
Už se to tady také psalo - dítě není vůbec samozřejmnost, je to dar a bohužel i tak úžásné dary dostávájí lidé, ketré si je nezaslouží.

Já měla první dítě ve 25 letech chtěli jsme narodila se holčička.Užívala jsem si sní 3 roky doma,pak školka já do práce,výlety dovči.Ted je jí už 12 let.V 35 se nám narodil chlapeček taky chtěnej a užívám si ho taky.Jsme nejštastnější rodiče na světě.Máme dve zdravé krásné a štastné děti co víc si můžem přát.A že by nám změnili život?Akorád z nás udělali štastné rodiče.To je ta naše změna.A že ted nejsem v práci mě vůbec nevadí,naopak napracuji se ještě dost.Mezi lidi chodíme,máme své přátele se kterýma se navštěvujem,to pivko si taky dáme.Taky bych za nic na světě neměnila.I když párkrát tak zazlobí že by je člověk někdy přetrhl,ale to ktomu patří.Víme že je máme a oni ví mají nás.my jsme taková klídková rodina,žádný spěch žádné hádky,všechno v poho a v klidu.Jsem štastná a spokojená

nase sofinka byla planovana a ikdy jsem se tohomoc bala ze nebudu zvladat po vcerejsim poadu si myslim ze jsem uzasna matka, neverila jsem svym ocim a usim ze nekdo takhle mluvit, jsou dny kdy mam toho vseho kolem taky plne zuby a nejradsi bych nekam utekla, ale nikdy by mi pres pusu neslo to com tem maminkam v tom poradu jako ze bych nekdy nahlas rekla ze by bylo lepsi kdybych malou nemela pri jejim krmeni rikat neco takoveho ze mi znicila zivot vuuubec nikdy... mala je muj zivot a milovala jsem ji od prvni chvilky neprislo to casem bylo to hned.pochopila bych ze toho musi mit dost maminky co maji treba 3 a vice deti ale kdyz tohle rekne maminka jednoho ditete tak nevim co si mam o ni myslet.taky me hodne zarazila veta jestli dite bude alergicke na zvirata pujde pryc dite a ne zvirata hoodne blba sranda. muj zivot je ted uplne jiny nez sem vedla pred malou, nechodim uz kazdy vikend parit , neutracim kvanta penez za drahe hadriky, a co se tyce kamaradek mam jen jednu dve a to maji taky deti ty co si hraly na nejelpsi kamaradky zmizely jak para nad hrncem.ted je pro me prednejsi aby mala mela vsechno co potrebuje a hlavne jeji zdravi... jedine co me mrzi ze nemam cas na svoje konicky ale kdyby mi mel kdo pohlidt malou nebo az bude starsi urcite se k nim vratim nebo je zacnem delat spolu, jinak opravdu nemuzu rict ze bych nejak stradala s malou jezdime na vylety , do zoo, ruznych parku a da se rict ze si to uzivam stokrat vic nez kdybych jezdila jen s chlapem treba.. tesim se na vanoce jak male decko ptz ona bude vzdycky na prvnim miste a uz kvuli ni ji chci kazdy rok udelat ty nejhezci vanoce co ja jsem jako dite nemela .. nekdy ji vilce rada davam do postylky s vetou kkonecne ale kdyz spi dele jak 2 hodiny tak uz mi je potom jejim kravalu a smichu smutno ze mam nuceni ji vzbudit at uz je u me a to je jen vedle v mistnosti takze zaverem bych chtela rici ze mala mi zmenila rapidne zivot ale ani jednu minutu vtreinu jsem nikdy nezapochybovala o tom ze se nemela narodit, moc ji miluju a je to moje nejvetsi radost :girl: :h:

ahojky, sama jeste nemuzu posoudit, porodim teprve v lednu ale ten porad me uplne rozpumpoval ze sem to po 30minutách musela prepnout :( nechapu jak nekdo kdo si dite pořídil muze rict ze mu znicilo zivot :( treba ta jak ji bylo 27 ze nema cas na sebe atd bodeť by jo, kdyz ma ve 27letech 4deti a jeste s tak malým věkovým rozestupem!!! ta druha v ruzovem svetru ze to dite nechtela,nebylo planovany,ze ho nemilovala... no to byla blbka!!!!
chapu ze dite zmeni zivot kazde mamine, uz to neni jen litani kolem sebe, uz je starost o miminko,ale tak pokud si chce zena uzivat nema si dite delat!!! ja po nem touzila uz od 18ti a az po dodelani skoly sme se zacli snazit a trvalo to 3,5roku a jsem stastna, ze nosim milacka pod svym srdickem a moc se na nej tesime!!! :€O: Nepotrebuju pařby,atd,to si myslim ze jsem si užila. jsem rada ze budu matkou i kdyz mam uz nejaky obavy abych vse zvladla,abych poznala proc place atd.... ale nikdy a to vim s jistotou bych nerekla, ze mi dite znicilo zivot!!!! :00:

I já přidám svůj příběh. Už od puberty jsme věděla, že dítě chci brzy a hrozně jsem se na něj těšila. Tři roky jsem chodila s klukem, ale věděla jsem, že on ještě připravený není, potom jsem se přestěhovala do jiného města, začala chodit do jiné práce a potkala nynějšího manžela. Je o 11 let starší než já (ale poznat to vůbec není) a hned jsem věděla, že to je ten pravý. Už snad po měsíci chození jsme mluvili o miminku, spousta lidí v práci vykládalo, jak nám to nevydrží, že chodit s šéfem je chyba.... Ale my už jsme spolu víc jak 3 roky, víc než rok manželé a máme doma dvou měsíční mimi. Oba jsme totálně šťastní, užíváme si každé chviličky. Už v porodici jsem věděla, že se mi celý život změnil, strach aby se tomu maličkému něco nestalo, abych všechno zvládala tak jak mám.... Vše jde bez problémů a po porodu se všichni milujeme ještě víc. Už to sice není takové jako když jsme malého neměli - je to starost, ale ta největší radost na světě. Všem bych přála zdravé dítko a tak úžasného manžela jako mám doma já. :c: :a:

Ahojky mě miminko změnilo život od základu. :heart: Maminkou jsem se stala ve 20 letech.Naše beruška byla plánovaná :heart: Najednou jsem se musela naučit hodně věcí,které jsem neznala.Měla jsem strach jestli nezaspím,když bude kojení nebo jak zvládnu první horečku :00: Ale vše šlo samo.Když bylo dcerušce 1 rok,chtěli jsme pro ní sourozence za 9 měsíců přibyl bráška :heart: Byla to nerozlučná dvojka a je do tedka.Bylo někdy hodně práce,ale zase si spolu víc vyhráli.Byli jsme s manželem štastný a byli jsme rádi,že máme komu tu lásku dávat. :) :€s€: Vždy jsme chtěli velkou rodinu,po 3 letech jsem otěhotněla a potratila jsem,byla jsem v šoku,co je možné,že se může stát.Najednou člověk nebral jako samozřejmost ,,říct si chceme miminko tak se povede :n: Měla jsem najednou větší strach.Ale ta touha byla větší než obavy.Po 3 měsících se zadařilo a narodil se druhý klučina :heart: Děti se ujali malýho brášky a mi jsme měli radost,že se to povedlo.A já jsem znovu přebalovala a říkala pohádky.Když jsem potratila a narodil se ten náš 2 klučík,jeli jsme do Dětskýho domova dát oblečeníčko a hračky,když jsme viděli tolik dětí tak jsme se s manželem domluvili,že si jednu cácorku adoptujem.Poslední děti jsou od sebe půl roku,tak že takový dvojčátka :C]]: Neříkám,že jsem toho někdy neměla dost,tak jsem hodně pletla a udělala si chvilku pro sebe.PRO MĚ JSOU DĚTI DAR,DALI MI SÍLU VĚŘIT SAMA SOBĚ,BÝT MATKOU A ZÁROVEN PŘÍTELKYNÍ,JE TO NĚCO,CO SE NEDÁ KOUPIT,ALE JEN PROŽÍT :heart: :heart: V lednu jsem potratila a ted jsem zjistila,že čekáme malý dáreček :heart: strach mám,ale jsem ráda,že i ve svých 38 letech mám možnost se starat o ten plačící vonavý uzlíček,co budu držet v březnu náručí :€s€: piškotek A HLAVNĚ VELKÝ DÍK MÉMU MUŽI, KTERÝ JE DO NEPOHODY A VŽDY MĚ PODRŽEL, KDYŽ MI BYLO NEJHŮŘ DĚKUJI :heart: :€s€:

Když jsem na to koukala, viděla jsem úplně svoje rodiče... určitě už tu pár holek můj příběh zná-rodiče hyeny. No prostě děs!
Takže jsem na to čučela s úžasem a nepochopením. Já po té zkušenosti s našema chtěla velikou vlastní rodinu, zatím čekám druhé dítko. Naprosto jsem je odřízla a stýkám se jen se sestrou a jednou babičkou.
Možná by u těchto rodičů stačilo jen si vzít nějakou knížku kde je popsáno jak srávně vychovávat a jak na ty děti než jen sedět na prdeli a být nasraní, že ty děti mají. Jak o nich mluvili, to bylo nechutné, s naprostým odporem atd... No děs! Nebo se taky uklidnit a zamyslet se nad tím, co tomu dítěti vůbec říkají a jak s ním jednají a že ono je možná takové zlobivé kvůli tomu, jak se k němu chovají oni. Nejlepší byl dodatek na konci, že to dítě steně milují a nevyměnili by to už...haha tak to byl vtipný závěr, který jim snad nikdo nemohl věřit!