Hrozný zmatek v životě po porodu, nic nevychází..

Ahoj holky,

tak jsem nějaká totálně vycuclá a jdu se vypsat sem, protože moje okolí už mě dostatečně nesnáší vzhledem k mé náladě po porodu. Mám krásného 3,5letého chlapečka. Je to můj poklad, moje všechno, byl vymodlený, počatý přes IVF. strašně jsem e na něj těšila. Na klinice nám řekli, že už nikdy další dítě mít nebudeme. Byla tam indikace z mojí i manželovy strany. No a loni v srpnu jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to strašný šok. Předem se omlouvám, jestli budu znít jako "beznaboh", ale s pocity nemůžu teď nic udělat, i když se strašně snažím. Jednak jsem se chystala zpět do školy, malej už začal krásně chodit do školky. Jednak i do práce, protože muž je lékař ve státní a máme prostě do kapsy hluboko. Navíc je manžel strašný slušňák, takže nečekám už další profesní postup, i když je geniální. Prostě to nikdy neprodá. Tak jsme si spolu sedli a v létě diskutovali, jestli si mimi nechat nebo ne. Dohodli jsme se, že do porodu se přestěhujeme, manžel půjde do privátní praxe nebo ciziny. Navíc mi to přišlo jako hřích nechtít něco, co byl vlastně zázrak. No a teď máme holčičku, je krásná, roztomilá, ale nějak ji neumím začlenit do svých citů v rámci rodiny. Když jsem s ní sama, je mi moc dobře, jakmile dorazí manžel a syn, mám vztek. Dnes mi malej řekl, že mě nenávidí za to, že jsem se vrátila z nemocnice s malou. Tak mám pocit, že jsem přišla fakt o všechno. Manžel, i když je fakt zlatej, možná lepší máma než já, nezměnil na naší situaci nic. Spíš jsme v dluzích ještě hlouběji. Školu asi už nikdy nedodělám. Sedím v malém bytě, který nenávidím, nenávidí mě syn. Já jsem matka a manželka na prd. Jsem teď asi 12 dní po císaři, tak sotva lezu. Jsem šťastná, že je tu tchýně, ale stejně si neodpočinu, protože myslím na to, jak zanedbávám malýho. Do toho mi dr zvýšila prášky na nervy, tak jsem doslova, jak chodící mrtvola. Mám asi fakt poporodní depresi a nějak nikde nevidím nic hezkého, co by mě nakoplo a povzbudilo. A manžela, toho nemůžu chvílemi ani cítit. Mám mu za zlé, že nerealizoval nic, na čem jsme se dohodli. Cítím se podvedená, prázdná a zklamaná. Zdravotně jsem na tom také blbě, protože už mě řezali do břicha celkem 3x a 5x laparoskopicky. Hrozně se tu všem omlouvám. Musí to znít, že se strašně lituju. Navíc bych měla být strašně šťastná. Vždyť kolik lidí chce děti a nemůže. Já jsem v tom všem tak ztracená. Pořád jen brečím a vyčítám a nejde to ovládnout. Takhle si asi tu rodinu zničím definitivně. Pokud jste dočetli až sem, tak moc děkuju.. :help: