Hrozný zmatek v životě po porodu, nic nevychází..
Ahoj holky,
tak jsem nějaká totálně vycuclá a jdu se vypsat sem, protože moje okolí už mě dostatečně nesnáší vzhledem k mé náladě po porodu. Mám krásného 3,5letého chlapečka. Je to můj poklad, moje všechno, byl vymodlený, počatý přes IVF. strašně jsem e na něj těšila. Na klinice nám řekli, že už nikdy další dítě mít nebudeme. Byla tam indikace z mojí i manželovy strany. No a loni v srpnu jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to strašný šok. Předem se omlouvám, jestli budu znít jako "beznaboh", ale s pocity nemůžu teď nic udělat, i když se strašně snažím. Jednak jsem se chystala zpět do školy, malej už začal krásně chodit do školky. Jednak i do práce, protože muž je lékař ve státní a máme prostě do kapsy hluboko. Navíc je manžel strašný slušňák, takže nečekám už další profesní postup, i když je geniální. Prostě to nikdy neprodá. Tak jsme si spolu sedli a v létě diskutovali, jestli si mimi nechat nebo ne. Dohodli jsme se, že do porodu se přestěhujeme, manžel půjde do privátní praxe nebo ciziny. Navíc mi to přišlo jako hřích nechtít něco, co byl vlastně zázrak. No a teď máme holčičku, je krásná, roztomilá, ale nějak ji neumím začlenit do svých citů v rámci rodiny. Když jsem s ní sama, je mi moc dobře, jakmile dorazí manžel a syn, mám vztek. Dnes mi malej řekl, že mě nenávidí za to, že jsem se vrátila z nemocnice s malou. Tak mám pocit, že jsem přišla fakt o všechno. Manžel, i když je fakt zlatej, možná lepší máma než já, nezměnil na naší situaci nic. Spíš jsme v dluzích ještě hlouběji. Školu asi už nikdy nedodělám. Sedím v malém bytě, který nenávidím, nenávidí mě syn. Já jsem matka a manželka na prd. Jsem teď asi 12 dní po císaři, tak sotva lezu. Jsem šťastná, že je tu tchýně, ale stejně si neodpočinu, protože myslím na to, jak zanedbávám malýho. Do toho mi dr zvýšila prášky na nervy, tak jsem doslova, jak chodící mrtvola. Mám asi fakt poporodní depresi a nějak nikde nevidím nic hezkého, co by mě nakoplo a povzbudilo. A manžela, toho nemůžu chvílemi ani cítit. Mám mu za zlé, že nerealizoval nic, na čem jsme se dohodli. Cítím se podvedená, prázdná a zklamaná. Zdravotně jsem na tom také blbě, protože už mě řezali do břicha celkem 3x a 5x laparoskopicky. Hrozně se tu všem omlouvám. Musí to znít, že se strašně lituju. Navíc bych měla být strašně šťastná. Vždyť kolik lidí chce děti a nemůže. Já jsem v tom všem tak ztracená. Pořád jen brečím a vyčítám a nejde to ovládnout. Takhle si asi tu rodinu zničím definitivně. Pokud jste dočetli až sem, tak moc děkuju.. :help:
In reply to prostě šestinedělí mám by lucininenka
Já se na děti nezlobím. Řeči malého mi rvou srdce. Snažím se ho naopak upřednostnit. To byl i můj plán během těhu. Že to malé ještě nemá rozum a nepotřebuje mě tolik, co ten starší. Ale ono se to dobře plánuje. Nějak nevím, jak to správně udělat. Když malá pije a malej skáče schválně po posteli, tak nevím, jestli být přísná nebo měkká...Nakonec mu to samozřejmě zakážu, aby malé neublížil, ale on se na mě dívá tak ukřivděně. Asi fakt řeším blbiny. Za rok si to přečtu a řeknu si, jaká jsem byla pitomá. Ale teď mě to fakt trápí a vztek mám největší na sebe. Nejsem schopná si ani umýt hlavu. Břicho bolí, jsem pomalá jak šnek. Každopádně moc děkuji!!! Moc mě to povzbudilo. Ty pocity mám podobné..
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Teď asi řeknu něco divnýho, ale: mateřský pudy s malým mi naskakovaly pomalu, u mimča teď hned, už ze sálu jsem s ní odjížděla a držela ten uzlík majetnicky jak vopice. Ona je totiž malá fakt zlatíčko hodné, veselé a vděčné. Ale někdy přesto jakoby "nadávám", víceméně naoko před předškolákem, abych v něm vyvolala spojenectví s ní, a ono to funguje. V počátku bylo mimčo tak křehký, že jsem mu pořád zdůrazňovala, že je téměř skleněný, a on byl paf a pořád ji chtěl mít pro sebe. Jak mimčo sílilo, nechala jsem ho víc si k ní dovolit. Je potřeba je hlídat, pořád je i kluk dítě, ale víceméně ví už jak je potřeba hlídat, co smí dát co ne. Je fajn slyšet ho, když třeba malá bučí a já mám rozděláno deset věcí a jakoby láteřím, tak on: malý miminka za to nemůžou, možná ji bolí bříško, přestaň na ní hudrovat. To mi říká předškolák, protože to tak slyšel naopak ode mě v prvních měsících. Někdy se opravdu chovám záměrně tak, abych v něm vyvolávala pocit jakože "my dvě děti spolu" a máma je ten dospělák, a dospělý jsou přeci občas otravní ... ale každý dítě je jiný. Já to dělám intuitivně, můj to takhle bere. Malou miluje hrozně, manžel není moc doma a tak v klukovi navozuju pocit jakože my dva máme prostě na starosti mimi, a bude to tvoje parťačka, už nebudeš nikdy sám, a jak se k ní budeš chovat tak podle toho si tě zamiluje. Na druhou stranu když mi malej řekne, že se mu nechce mi pomoct nebo jí něco podat, nikdy ho nenutím protože se mi nelíbí, jak se z větších dětí dělají automaticky chůvy, to není správný. Kolikrát třeba potřebuju fakt pomoct, ale vidím že on nemůže a tak zas řeknu...aha, ty si maluješ, tak to nic no. A on stejně sám přijde. Dovede si s ní povídat, a dávat jí dokola hračky, a z nějakýho důvodu ho to baví. Ona má totiž výraznou mimiku a komunikuje obličejem, a on to silně vnímá jak na něj reaguje a mluví na ní a mluví. Ona ho už taky očima volá a ve skupině lidí se směje rovnou na něj. Je to fakt zlatý dítě, stačí abych se na ní do kočárku podívala a ona se hned tlemí, mi máme spíš potíž ji pořád nemazlit, já i kluk.
In reply to no nevím,myslím,že je to dost by lucininenka
i nějaká ta kniha je občas nápomocná. sezení se cenově liší. od 500 výš, některý jsou i levnější. to je individuální. ale zase na druhou stranu to nese ovoce...
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
prostě šestinedělí :00: :00: mám pocit,že víc než prášky se potřebuješ vypovídat :( nemáš nějakou kmarádku,co by tě vyslechla?že jsi naštvaná na manžela chápu,taky by mě to asi štvalo,na druhou stranu píšeš,že to jaký je prostě nezmění a já si to myslím taky :( a kdyby změnil,je dost možné,že by byl nešťastný on... na malého se nezlob,on to tak zcela určitě nemyslí,jen je toho na něj moc,ono si to sedne-samozřejmě,že bude žárlit,ale ty musíš být ta,co tomu co nejvíc zabrání... nech mu jeho svět,jeho koníčky,jeho zábavu-pokuď není malá uřvaná,dej jí víc do pozadí než jeho ;) zní to sice hrozně,ale tomu mimču to ublíží méně než předškolákovi ;) tomu žárlení se ale nevyhneš-ať teď nebo později :n: vztah k malé taky neřeš-ono to časem naksočí,já třeba tohle měla u staršího-ten skutečný mateřský vztah jsem si tvořila déle,určitě nějaké tři měsíce to byly-ne,že bych ho nechtěla nebo mu ubolížila,ale prostě ty první týdny to bylo takové nijaké,jsem si pořád říkala,tak sakra jsem divná nebo je to normální,že ho nemusím furt muchlat,pusinkovat a nejsem z něj prostě pokaděná jako ostatní mámy??A to upozorňuju,že jsem měla šestinedělko úplně v pohodě,malej byl zlatej,kojení bez problémů,první dítě,tkže prakticky nic na práci :///: u druhého už to bylo jiné,tam to naskočilo snad už v porodnici ;) ale taky jsem měla ten pocit,že mě prostě ukradl tomu staršímu ;) jenže pak jsem přišla domů,doma mazec,protože já tchyni nemám a maminka je pracující,manžel musel do práce a starší nebyl ve školce,takže jsem to musela prostě zvládnout na takové přemýšlení nebyl čas :///: :///: no a ono si to časem sedlo,své syny miluji nade vše a opravdu to není fráze,že mateřská láska se nepůlí,ale násobí :h: :h: bude to tak i u tebe,jen to chce čas a pevné nervy-nebuď naštvaná ani na sebe,ani na mimčo,starší dítě nebo manžela... za to co ty cítíš oni nemohou a nemůžeš za to ani ty-jsou to prostě hormony a tak to ber ;) za chvíli bude líp :one: :one: