AHOOOOOOOOOOJ HOLKY!!!!!! Tak jsme od včera doma, máme to za sebou, všechno to trápení.

Pokusím se vám rychle popsat můj porod. Byl to fakt "mejdan"!
Bylo úterý, 6. 1. a my jsme se chystali na kontrolu k Apolináři, tak jako každý týden, od srpna. Vyrazili jsme v pět ráno, protože jsem byla objednaná už na 6.30. Moje kamarádka, PA už na mě čekala, dorazila taky na ranné, a že mi zatím natočí monitor, než přijde doktor. Vzala mě na sál, natočila a za půl hodiny se mi objevily 2 porodní kotrakce ke 110. Jinak okolo 60 - 70. I to prý ale bylo dost. Pak mi Lucka (PA) řekla, ať jdu za klukama na chodbu a že brnkne, jestli už se Dr.po noční vyspal. Čekali jsme asi půl hodinky.......Musím podotknout, že můj pocit, co se týče toho, jak mi bylo, byl od porpuštění z rizika 5.12. tak nějak stejný. Všechno mě tlačilo, dole jsem měla pocit, že se roztrhnu a poslové jako blázen, o zádech a kyčlích nemluvě. Takže vlastně setrvalý stav :-) .......... Pak přišel Dr. a že mě vyšetří. Vylezla jsem na kozu, sáhnul do mě a povídá, no vida, potevřená na 5, pak ve mě chvilku ryl, kopla bych ho, bolelo to jako čert. A pak se potutelně usmál na Lucku a povídá, výborně, takže jdeme do přípravy. Nějak jsem ho nepochopila, tak jsem se začla oblíkat a Lucka povídá, ať si jdu vedle po erár sexy košilku, a věci ať odnesu Pavlovi na chodbu. Koukala jsem na ní bez mrknutí oka, co to jako znamená, a ona mi povídá, že nález je takový, že bych stejně za pár dní porodila, tak že mi odloupl zbytek zátky, která tmam ještě byla aby se to rozjelo. A já jsem nemohla uvěřit, že tu naší princeznu budu mít už ten den u sebe v náručí. Zaplavila mě ohromná vlna úlevy, radosti a velké obavy zároveň. Pak šla Lucka říct na chodbu klukům, ať mi dojdou pro tašku do auta. Vrátila se, a povídá, máš dovnýho manžela, sedí na chodbě, žere chlebíček a když jsem mu to řekla, tak se s plnou pusou tlemil a nic neříkal. Takže jsem na tu chodbu šla já už v té sexy košilce a povídám mu, jeslti mi jako dojde pro tu tašku, že půjdu do příparvy, na klostýr a do sprchy a že bych to jako fakt potřebovala. Tak na mě vykulil oči, Kubík se na mě vrhnul a povídá, to jako bude dneska Natálka na světě? Tak jsem se na něj usmála a teprv pak to manžovi došlo a běžel prot u tašku. Potom jsem musela zavolat tetě, která dělá poblíž Karláku, ať si sjede pro Kubíka, že jdu rodit, nemohla věřit a byla ráda. Takže frčela pro malýho a pak začlo to správný mejdlo. Klistýr, to by docela šlo, nebýt těch zasr....kontrakcí, které to všechno stěžovali. Lůca do mě nalila bandasku horké vody, že prý mi to dala teplejší než normálně, aby se to rychle rozběhlo. Jenže to mi neřekla, že se z toho bolestí pos...... Finálovka byla, když mi řekla, že to v sobě musím udržet min.5 minut. Ještě že mě napadlo vzít si s sebou mobil. Celých pět minut jsem protelefonovala. Nevím, co z toho manžel měl, protože já ho vůbec nevnímala. nakonec jsem jukla na hodinky, udržela jsem to 6 min. a vyběhla jsem na WC. ....kdo zažil, ví, co následovalo :-) .......no a pak? Bylo mi jak už dlouho ne, žádné bolesti, žádné kontrakce, prostě pohodička. Vlezla jsem do sprchy a podle instrukcí pouštěla na břicho a podbřišek horkou vodu a čekala, kdy se to rozjede. Nakoukla Lůca a povídá, tak co? A já vysmátá, povídám, dobrý, nic mi není. Divila se, že to snad ani není možný, a tak mě namazala bylinkama, které to měly též urychlit a dala 2,5 čípku, se stejným účinkem. ALE...NIC!!!! Holky nekecám, ale vůbec nic. Mohla jsem jít domů. Lucka mě zavedla na porodní box, že mě napojí na monitor. Hupsla jsem nahoru a na monitoru zase ani jedna kontrakce. Nakouknul ten můj Dr. a povídá, ženská to snad není možný, před chvilkou to bylo na prood, a teď nic. Takže mi dali oxytocinovou infuzi, která to zaručeně rozjela. NEKECALI!!!! rozjely se mi takový kotnrakce, že jsem viděla všechny svatý, ale byly po 6-8 minutách, což nebylo nic moc. Monitor byl naštěstí celou dobu vpořádku, tak nebylo kam spěchat. Nechali mě tam napojenou, každou kotnrakci jsem prodýchávala jako blbec, manžel mi pořád podával napít a stahoval si u toho maily a vyřizoval podnikáná - super podpora. Jenže on nějak neregistroval že mi něco je, pak povídal, cpal se mojí čokoládou, kterou jsem měla jako nouzovku a bylo mu hej. Infuze dokapala, i ta s atb. kvůli streptokokovi, a kontrkace nesílily. Takže do mě Lůca sáhla a povídá, no docela dobrý, ale otevřená pořád stejně. Dostala jsem druhou oxytocinovou inf. a pustila mi jí dvakrát rychleji. rozjelo se to na plné čáře. 100-110 kontrkace po půl minutě, ale víc jsem se prostě zaboha neotvírala. Přišla Dr, anestezioložka a píchla mi epidural. To byla pohoda a povídá, nebojte, do deseti minut se vám uleví. No kecala samozřejmě, protože vo mi to píchla do pěti minut jsem si myslela, že se roztrhnu, jak mi to tlačilo na prdku a na pipku taky. Manžel byl celej vyjukanej a vola Lucu, přilítla, sáhla do mě a povídá, super, otevřená na deset, jdem rodit. Malá byla hodně vysoko, takže jsme jí museli pomoct, slezla jsem z lehátka, zavěsila se do manžela a ve dřepu tlačila jak divá, až mi málem střeva vylezly. Manžel chudák plašil, že malá určitě vypadně na zem a začal kombinovat, jak my mě natočil, aby padla nějak šikovně. Ale Lucka ho celou dobu uklidňovala, že určitě nevypadne. Takhle jsem protrpěl dalších asi 10 kontrakcí, když pak mi L. řekla, ať si velazu zpátky,. Zase do mě sáhla a povídá, výborný, už slezla. Začla mi roztahovat pipku a masírovat hráz okolo tlačící se hlavičky, hlavně v místě moč.trubice. A to bylo o vykopnutí zubů, pomsta jako sfffffině. Ppořád mě uklidňovala, že to dělá proto, aby mě nemusel nastřihávat a povedlo se, s dalšími 10 kontrakcemi vylezla hlavička napůl, a manžel se šel podívat a já jsem si na ní sáhla. To teploučký, měkoučký, byla naše malá... Pořád jsem se prý ptala, jestli už vyleze a proč neleze....ostuda :-( jenže ona si vedle hlavičky strčila ještě ruku a tou sahala ven, proto se tam šprajcla. Nicméně, potom přišel doktor, zarval mi za břicho, Lucka mi ještě několikrát roztáhla pipku a jak jsem zařvala, že už nemůžu, vylezlo to malinké, teploučké tělíčko ven. Kulika očíčka, natahovala ručičky a plakala. První co bylo, ptala jsem se doktora, jestli je celá, a zdravá a jestli jí nic není....a on blb mi povídá rozvážným, klidným hlasem s úsměvem...dvě ruce má, jednu hlavu má..... to už jsem tušila, že je vpořádku a všem jsem pořád dokola děkovala. Lůca houkla na manžela, ať jde fofrem stříhat šňůru. Ač celou dobu vyhrožoval, že k tomu ho nikdo nedonutí, vyrvala jsem mu foťák z ruky a on opravdu šel. Strčila jsem si foťák mezi nohy a fotila. Vyšli jen dvě fotky, ale krásné. Odstřihnul naší malou Natálku od mého těla, a vyslal jí do nového života. Pak malou odnesli, manžel vedle mě nehnutě seděl, nepřítomný výraz, až jsem se lekla, jestli to rozdejchá, ale byl vpohodě, jen mu to nedocházelo. Ta nepopsatelná úleva, a pocit, že jsem dala život malému tvorečkovi mě naprosto dostala. Najednou mi bylo strašně líto, že TO všechno skončilo, že už nebudu chodit pravidelně na kontroly, že už se nemusím bát o život malé, že už si nebduu užívat bříška a pocitu, že ve mě něco rostě a hýbe se..... že už nikdy nezažiju tu strašnou bolest, která ale stojí za to, protože na konci toho všeho je malinký drobeček. Než jsem se stihla vzpamatovat, malou už si manžel přinášel zptáky a za ním šla sestra s foťákem. Doslova mě to odzbrojilo, když mi jí položil na hrudní. Kulila na mě ty svoje malinké korálky s úžasně dlouhým řasama, špulila tu malinkatou pusinku a vyplazovala jazyk. Vůbec neplakala. Pak když jsem viděla fotky z poporodního boxu, kde jí ošetřovali, byla celá od mázku, přeci jen přišla na svět o 3 týdny dřív. Přišla mi docela veliká, ale hodně byla voda, kterou byla oteklá. Nechali nám jí hodinku, do té doby teta přivezla Kubíka, který přišel na box a poořád opakoval, děkuju děkuju....to bylo tak krásný, měl ohromnou radost, že má konečně ségru. Hned si jí pochoval a malou odnesli, aby jí chvilku vyhřívali v inkubátoru. Ležela jsem ještě další hodinku, než jsem se mohla jít vysprchovat a přešla jsem si na jiný box, menší, kde jsem čekala na pokoj. Malá se narodila ve 12.47 a míry měla 2840g a 48cm. NIKDY, NIKDY NIKDY bych nevěřila, že to tak dopadne. VŠEM, CO MĚ CELOU DOBU DRŽELI NAD VODOU, holky tady z fora, moje zlatá Lucinka s doktorem Faitem od Apolináře, moje teta, babička, tchýně, která se starala o kluky, když jsem si vylehávala po nemocnicích, apatří obrovský dík! To že se právě mě narodila donošená holčička, považuju za největší zázrak na světě. Celý svůj život na tohle budu vzpomínat jako na největší dar.
Díky všem, co dočetli až do konce, muselo to ven. Malá je andílek, nechala mě to dopsat, spinká :h: Až bude víc času, pošlu fotečky. Slibuju :-)