Porod v Brne na Obilňáku

Ležela jsem na oddělení č. 7 nějakých 11 dnů a přístup sester i lékařů byl naprosto úžasný. Co, ale musím opravdu odsoudit, bylo chování některých dětských sester. Malou mi přinešla sestra Hitler pár hodin po císaři. Byla jsem pod silnými analgetiky a léky na spaní. Prostě takový ten rauš, kdy nevíte přesně, co je realita a co není. Bála jsem se vzít si malou k sobě, aby mi nespadla z postele nebo abych ji nezalehla. Rekce sestry Hitlera : "No, maminko přece nebudete odmítat vlastní dítě!" Pak malou položila asi 10 cm od mého prsu. Čapla mě za bradavku a tu natáhla k malé. I přes analgetika jsem řvala bolestí. Sestra Hitler byla neúprosná: "No, maminko, kojení vždycky bolí, ale je to pro Vaše dítě to nejlepší!". Neměla jsem ani kapku mléka, malá řvala hlady a já měla obě bradavky do krve rozkousané. Psychicky jsem byla totálně na dně a kdybych mohla vstát, tak bych si byla schopna něco udělat. Nemohla jsem spát a trnula jsem hrůzou, kdy zase přivezou miminka na pokoj. Takhle se to opakovala ještě třikrát. Pak sestra Hitler byla vystřídána. Mě už taky odezněl rauš z léků a byla jsem schopná se bránit. V podstatě jsem se té nové dětské sestře postavila, že malou nechci. Nemám jí co dát najíst, z prsů mi teče akorát krev. Naštěstí tohle byla osvícená ženská. Jakmile uviděla moje prsa, okamžitě malou odnesla a vrátila se s mastí. Ošetřila mě, vyslechla a slíbila nechat vzkaz laktační poradkyni. Zajistila jídlo pro moji malou. Další den už jsem byla z pooperačního nazpět na sedmičce, malá se mnou a pomáhaly mi sestry i paní laktační poradkyně. Bohužel během těch dvou dnů malá nejenže trpěla hlady a žízní, ale nakonec BEZ MÉHO VĚDOMí ji nějaká dětská sestra převedla na umělé mléko. Díky radám a pomoci paní poradkyně jsem se nakonec "rozdojila" :-), ale malá už moje mléko nesnesla...Moje velké poděkování patří právě té příjemné a hodné dětské sestřičce, jejíž jméno bohužel neznám, a také všem sestrám ze sedmičky a paní laktační poradkyni za trpělivost a lidský přístup!