Mám depku, rodiče mě asi zabijou. Pomóc!

Ahoj holky předem vás všechny moc zdravím. Dlouho jsem tady nic nenapsala, ale příspěvky pročítám pravidelně. Najednou i na mě padla určitá deprese nebo nevím, jak jinak to nazvat, ze které se potřebuji vypovídat, někomu se svěřit. Asi většina z vás zná můj příběh, tedy alespoň někdo. V podstatě to není nic světoborného, ale i tak stručně popíšu svou současnou situaci. Je mi 17 a jsem těhotná, ale to už jsem tady jednou psala. Přítel je díkybohu starší a schopný nás zajistit, já taky něco poberu i když toho nebude moc, ale nedá se hold svítit. No jo to by bylo fajn,ale to je jenom začátek. Teď jsem se dostala do situace, kdy už jsme se to konečně rozhodli oznámit mým rodičům ( a to už jsem 11+4) jenže dřív nebyla pořádná příležitost, chtěli jsme to udělat už několikrát, ale prostě z toho nakonec sešlo. Takže se na jednu stranu těším, na to až to budu mít za sebou a proto už to nechci prodlužovat. Jeho rodiče už to vědí měsíc a to díky uplné náhodě, ale jsou uplně v pohodě. Dokonce se ptali jestli se vezmeme. No a ti moji rodiče se to mají dozvědět tento týden. Ale u nás to nebude probíhat v takovém klidu, jako ze strany přítelovi rodiny. U nás, a nebojím se to ani vyslovit, to budou jatka. Holky to bude čóro, tak se na to snažim připravit. Nebojím se toho, že by křičeli. To oni nebudou, ale nejhorší pro mě bude to, že oni to budou brát tak, jako že jsem je strašně zklamala. Vždyť já mám jít přece na vysokou. Pro ně jsem pořád ta jejich malá holčička a je to tím, že jsem nejmladší a mamka trpí fobií, že jí vylétne z hnízda i ten poslední ptáček a navíc až zjistí, že...NO to bude hrůza. Hned to bude volat ségře a určitě u toho bude brečet a říkat jak jsem blbá. Ségra přijede a asi mě zabije. Protože je to ona která ve mně vidí své nenaplněné ideály, a chce je realizovat právě na mě. NO to bude taky záhul. Kdo si co nadrobí, to si hold také sní. No jo no. Pořád si říkám, že to nějak přežijem. Doufám. Rodiče to snad zkousnou i když si myslím, že to bude trvat hodně hodně hodně dlouho. Jéžiš to bude dusno. Kdybyste jen věděli jak se toho děsim. Ale rozhodli jsme se, že to miminko chceme, ať to stojí co to stojí. Bylo sice neplánované, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom ho mohli dát pryč. Zvládlo to spousta jiných před námi tak to zvládneme i my. Jenže trochu se toho bojím. Jaké to bude potom? Až se to malé narodí? Co všechno se změní? Dokážu se o něj postarat? Budu dobrá máma. Já doufám, že jo a udělám pro to cokoliv na světě. I když to bude zpočátku těžké. Děkuji všem těm, kteří to dočetli až dokonce. A jsem strašně ráda, že existuje místo ( i když je to internetový portál – ale výborný), kde se můžu vypovídat ze svých starostí. A hlavně je super, že se tu najdou lidi, kteří dokážou podržet. Tak na mě prosím ve středu myslete. Bude to den D. A držte mi prosím palce ať mě naši nezabijou. Jinak všem přeji pohodové těhulkování, maminkování i snažilkování. Pá :a: