Náš příběh

Ahoj holky,jdu mezi vás se svým příběhem,který stále moc bolí.Začalo to nevolnostma hned na začátku těhotenství a to takovýma,že jsem skončila na kapačkách.Ty mi pomohly a pustili mě domů,po pár dnech jsem opět byla totálně dehydrovaná a opakovalo se to.Takhle jsem skončila v nemocnici čtyřikrát,pokaždé se zhoršením stavu.Naposled už mi nezabíraly kapačky,bylo mi špatně neustále,zvracela jsem čtyřicetkrát denně,stačilo spolknout sliny a už jsem zvracela.Nasadili mi léky,které se dávají při chemoterapii,a já jsem zvracela i při nich,zvýšili dávku,nepomohlo.Pak jsem totálně zkolabovala,převezli mě na JIPku,kde mi řekli,abych zvážila možnost ukončení těhotenství,že mám čas do rána na rozmyšlenou.Tělo mi jasně dalo najevo,co mám dělat,v noci jsem měla zástavu srdce,zvracela jsem nepřetržitě i krev,ráno prostě nebyla jiná možnost,než potrat.Zítra to bude týden a stále to moc bolí.Doma mám syna,který mě drží při životě,ale prostě ty myšlenky...jak už bylo mimi velké(i když mentálně i fyzicky by prý bylo tak postižené,že by stejně nepřežilo),potrat byl v jedenáctém týdnu,v době,kdy už se člověk normálně chlubí rodině i kamarádům.Já se bojím vyjít ven,protože celá vesnice o tom ví a nechce se mi cokoliv vysvětlovat.Metabolismus se mi dává pomalu do pořádku,už normálně jím a piju(pět týdnů jsem žila jen z kapaček),i když mě stále bolí,když polykám,už se to zlepšuje,jen kdybych konečně přestala brečet,jakmile malý usne :r: