Asi hormony

Tohle sem asi moc nepatří, ale já se musím vyvztekat! V práci je jeden kolega, kterýho už delší dobu nemusím. Začlo to tím, že jsme měli ve firmě lidi na školení. Jeden pán chtěl říct sprostý vtip, ale protože mě viděl, tak řekl, že před dámou se to nehodí. Jenže ten kolega mě okamžitě ponížil, že jsem "JEN" sekretářka a ať si mě nevšímá. Dostal sice nadaný od šéfa, ať se kě mě chová slušně, ale padlo to na neúrodnou půdu. Pak to pokračovalo, když začal mít vtípky na blondýnky. Ze začátku jsem to brala jako legraci až do doby, než jsem si všimla, že on to myslí vážně a opravdu si o mě myslí, že jsem blbá blondýnka z vtipů. Začal mě urážet a to i před jinýma kolegama, že neumím tamto a toho, že tohle na mě sedí, že neuznává sekretářky, protože nedělají nic jinýho, než že přenesou jeden papír na podpis někomu dalšímu a tak se moje nenávist k němu nakonec tak zvětšila, že největší radost mám, když je na dovolené, nebo něco zkazí. Jednou dostal i málem padáka a to jste měli vidět, jak jsem byla šťastná, že by mohl vypadnout :)) Teď, když dojde do práce, tak se na něj ani nepodívám, nesnáším ho. Je malej, tlustej, slizskej, vlasy ulízaný gelem, smrdí mu z pusy, myslí si, jak je neodolatelnej a chytrej, směje se jak když se potápí prasklej krigl a ještě místo dýchání funí. Tak hrozně mě to vadí a ani nevíte, jak už se těším, až odsud vypadnu. Práce je sice dobrá na peníze, ale co se týká kolektivu, tak je to děsný. Pracuju jen s chlapama a to jsou takový prasata, co se týká nádobí, bordelu po sobě, na záchodě si myslí, že ho mají snad metr a stojí nejspíš už u dveří a snaží se trefit do mísy, ale výsledek je pak nej plno zaschlých žlutých fleků na bílých kachličkách. Holky, asi je to hormonama, ale jeho nesnáším čím dál víc a vydržet v práci je taky čím dál horší a není pomalu den, kdy bych se nevztekala! Šéfa mám super, je to můj kamarád, ale to je asi tak všechno, co mám v týhle práci ráda.