Akce Brno aneb první monitoring za námi

Pět hodin ráno. Silou vůle otevírám oči a v hluboké tmě se potácím se zkumavkou v ruce na toaletu. Po úspěšném naplnění úzkého předmětu, což je pro mne v devátém měsíci úctyhodný výkon, si ještě s napůl slepenými víčky dopřávám šálek slazené kávy s mlékem. Během další hodiny se stihnu opařit ve sprše, bodnout řasenkou do oka a šplíchnout si parfém do toho druhého. Oblečená, s taškou přes rameno, vyrážím do tmy. Čeká mě tříkilometrová cesta lesem a lány do vedlejší vesnice, odkud mi jede autobus do Brna. Za zvuků zvěře, chichotání lesních skřítků a měsíčního svitu peláším k civilizaci. A děkuji za to, že letos nevysadili na polích kukuřici, protože bych si asi strachy učůrla. Ne, neočekávám atak ufonů, úchýlaků ani ztracenců, co si s dvojkou promile v krvi spletli cestu domů. Ale takové divoké prase by mě dozajista zabilo dřív, než by ke mně vůbec doběhlo. Sleduju asfaltku, abych náhodou nezahučela na dno čtyřmetrové strže po mojí pravici. Naštěstí pro mne a našeho nenarozeného syna se dostávám k autobusové zastávce bez poskvrny, s rozednívajícím se obzorem za zády. Stihnu si ještě odskočit do hustého houští a doufám, že to, co mě tlačí v pupku je syn, nikoliv stolice. Do Brna se dostávám za světla a šrumu. Z města jsme se odstěhovali sice před prázdninami, ale už po tak krátké době, mi přijde tohle místo cizí. Za pomyslného zvuku fanfár se o patnáct minut později šplhám do čtvrtého patra a otevírám dveře ordinace. Váha 83 kilo. BMI kalkulačka by mě jistě upozornila na fakt, že rizika mojí váhy jsou tak vysoká, že brzy zemřu. Tlak 110/60. Díky za ty schody, jinak by mě k zániku odsoudil i tlakoměr. Zkumavka neodhalila žádné problémy, tudíž se vší noblesou (upocená, uhýkaná, s kalhotami jištěnými tkaničkou od synových papuček) vstupuju do místnosti s monitorem. Sestra popisuje, co mě čeká. Ujišťuju ji, že vím, o co jde. Sestra se ptá, jestli je toto dítě první. Odpovídám třetí. Sestra přestává dýchat…Následujících dvacet minut v pohodlí a soukromí prázdného pokoje naslouchám bušení srdce našeho třetího dítěte, mačkám „čudlík“ jak vzteklá a kopečky naznačující akci dělohy stoupají až k šedesátce. Při následné prohlídce se dovídám, že jako obvykle odpovídám danému týdnu (36.tt), malý nesestupuje a výsledek monitorování je přímo ukázkový. Nějaká numera a odborná výraziva mi sdělena nejsou. Ještě výtěr na streptokoka a za týden hurá zase. Cestou na autobusové nádraží si kupuji bagetu, pirožky a objemnou lahev ledové kávy. Připadám si sice jak prase a řekla bych, že z notné vzdálenosti tak i vypadám, ale co už. Přede mnou hodina v autobusu a dalších třicet minut svižné chůze z jedné vesnice do druhé. Tentokrát už za plného světla…