na Seznamu píšou, že průměrného Čecha přijdou vánoce na 11 tisíc, tak to jsme docela ušetřily :-) … s těma moudrejma bla bla radama já ze začátku nejvíc bojovala právě s manželem a taky s mamkou, oba se chovali, jako kdyby bylo jejich povinností, co nejdřív mě rozveselit, jako kdyby to byla ňáká pitomá soutěž či co… chvilku jsem se pokoušela je ignorovat, ale čím míň se jim to rozveselování dařilo, tím víc se snažili, a čím víc se snažili, tím víc mi lezli na nervy a tím víc mi bylo do breku, pak už jsem na ně i křičela a to mi zas bylo líto, že jsem na ně hnusná, i když oni za to, co se stalo, nemůžou… když se na to kouknu jejich očima, tak je mi jasný, že to nemyslej zle, že je jim opravdu líto, že se tohle přihodilo a že mi opravdu chtějí pomoct zvládnout to… že je pro ně těžký bezmocně koukat, jak se tím trápím… asi fakt věřili tomu, že neustálým opakováním těch bla bla rad, mě uklidní, ale možná hlavně oni sami potřebují uklidnit a věřit, že jsem dost mladá a zdravá na to, aby to příště klaplo, že potřebují ňáký ujištění, že tuhle situaci fakt zvládnu… pomohlo jediné, prostě jsem je na rovinu požádala, aby se přestali snažit, vysvětlila jsem jim, že potřebuju ňákej čas na truchlení a že to nejlepší, co pro mě můžou udělat, je nedělat vůbec nic, nechat mě dýchat a být tu pro případ, že o tom s nimi budu chtít mluvit, ať prostě hovory na téma děti nezačínají… ale nemyslím tím, že je tohle téma pro mě uzavřený, děti rozhodně chci, jen k nim potřebuju „doplout“ vlastním tempem, bez neustálého popichování ze strany rádobybabiček a úspěšnětěhotnýchkamarádek… nejdřív se musím vyrovnat s touhle ztrátou a pak budu připravená na novou naději :-)
In reply to Ahoj,jéééé já taky by hope
na Seznamu píšou, že průměrného Čecha přijdou vánoce na 11 tisíc, tak to jsme docela ušetřily :-) … s těma moudrejma bla bla radama já ze začátku nejvíc bojovala právě s manželem a taky s mamkou, oba se chovali, jako kdyby bylo jejich povinností, co nejdřív mě rozveselit, jako kdyby to byla ňáká pitomá soutěž či co… chvilku jsem se pokoušela je ignorovat, ale čím míň se jim to rozveselování dařilo, tím víc se snažili, a čím víc se snažili, tím víc mi lezli na nervy a tím víc mi bylo do breku, pak už jsem na ně i křičela a to mi zas bylo líto, že jsem na ně hnusná, i když oni za to, co se stalo, nemůžou… když se na to kouknu jejich očima, tak je mi jasný, že to nemyslej zle, že je jim opravdu líto, že se tohle přihodilo a že mi opravdu chtějí pomoct zvládnout to… že je pro ně těžký bezmocně koukat, jak se tím trápím… asi fakt věřili tomu, že neustálým opakováním těch bla bla rad, mě uklidní, ale možná hlavně oni sami potřebují uklidnit a věřit, že jsem dost mladá a zdravá na to, aby to příště klaplo, že potřebují ňáký ujištění, že tuhle situaci fakt zvládnu… pomohlo jediné, prostě jsem je na rovinu požádala, aby se přestali snažit, vysvětlila jsem jim, že potřebuju ňákej čas na truchlení a že to nejlepší, co pro mě můžou udělat, je nedělat vůbec nic, nechat mě dýchat a být tu pro případ, že o tom s nimi budu chtít mluvit, ať prostě hovory na téma děti nezačínají… ale nemyslím tím, že je tohle téma pro mě uzavřený, děti rozhodně chci, jen k nim potřebuju „doplout“ vlastním tempem, bez neustálého popichování ze strany rádobybabiček a úspěšnětěhotnýchkamarádek… nejdřív se musím vyrovnat s touhle ztrátou a pak budu připravená na novou naději :-)