Přidat komentář

Ahojda, děkuju za podporu, už jsem tak nějak alergická na jednoduchý rady typu nemysli na to, jsi mladá, to časem přebolí… tím svým povídáním jsem spíš chtěla říct, že tady jsi na správné adrese, mezi lidmi, co ti opravdu rozumí, a že to, jak se cítíš, i to, co se ti honí hlavou, je v téhle situaci úplně normální… to mně osobně hlavně v prvních dnech hodně pomohlo, nemám už tolik pocit, že jsem na to sama a že jsem ňáká divná, chvilku to trvalo, ale teď fakt věřím, že to zvládnu, vím, že na to nepřestanu myslet a že to nikdy nepřebolí úplně, ale zvládnu to… hrát si na hrdinku a dusit to v sobě, mi nejde, potřebuju to nějak ventilovat, ale nechci tím pořád dokola zahlcovat manžela, protože on už to slyšel tolikrát, tak ví, že pro mě nemůže udělat nic víc, než si mě poslechnout, nechat mě vybrečet a uklidňovat mě „vědeckými“ důvody, proč se to teď nepovedlo ale příště to dopadne… chlapi jsou prostě takový a neuvědomujou si, jak nás tenhle jejich přístup štve… když se ze svého trápení vypíšu tady na těch stránkách, tak se mi tak nějak líp daří zvládat i ty ostatní běžný denní záležitosti … ostatní holky ti určitě napsaly spoustu rad, jak na to, ale kdybys chtěla ještě ňáký další recept, tak mně třeba pomohlo, že hned jak mi skončila neschopenka, tak jsem se na všechno vybodla a teď si hraju s manželem na letní dovolenou (v létě jsem zápasila s těhunevolnostmi, takže jsme nikde nebyli), tak teď sedím ve svetru v promrzlý chajdě, kde teče jen studená voda z potoka, a neřeším fakt nic jinýho než kdo ráno první vyleze ze spacáku, aby zatopil v kamnech a uvařil čaj, a co dneska uvaříme k obědu a k večeři, a je mi docela dobře z pocitu, že nic nemusím… do práce se chystám až koncem listopadu, tak uvidíme, jak to zvládnu tam… jo a jestli to byla anketní otázka, tak já hlasuju pro variantu „má to cenu" zkoušej to dál, sice neúspěch strašlivě bolí, ale úspěch ti to tisíckrát vynahradí … jo a vánoce jsem pro letošek pořešila tak, že je prostě slavit nebudu…