mám depku taky... nic se mi nechce, nic mě nezajímá, všechno mi připadá naprosto nedůležitý a úplně zbytečný ... nechce se mi spát, nebaví mě jíst, pokud nepotřebuju na záchod, nemám důvod vstát z postele … přitom ještě před pár týdny bylo všechno úplně jinak, byla jsem nejšťastnější člověk na světě, to proto, že jsem byla těhotná... už podruhé... miminko číslo jedna se vůbec nezačalo vyvíjet... naučila jsem se s ním nepočítat… až do chvíle, kdy jsem otěhotněla podruhé… miminko číslo dvě se narodilo 31.10.2008, umřelo asi dva týdny před tím... proč? je nejčastějším slovem v mém současném slovníku, odpovědět mi nikdo neumí… vyšetření nás teprve čekají, ale co asi můžou doktoři zjistit, když já vždycky byla zdravá, všichni moji příbuzní byli a jsou zdraví až do požehnaného věku, manžel je zdravý a všichni jeho příbuzní zrovna tak… když jsem se po revizi probrala z narkózy, moje první smysluplná myšlenka byla, že kdybych bývala věděla, kolik bolesti budu muset zvládnout, tak bych ani tolik nezáviděla těm, které už doma děti mají, jako spíš těm, co se dobrovolně rozhodly, že nikdy žádný mít nechtěj… pak fyzická bolest přešla… čím menší byla, tím intenzivnější se stala bolest na duši… jediné v mém životě, o čem v tuhle chvíli nepochybuju, je můj manžel… to, o čem pochybuju nejvíc, jsou děti… budu je někdy mít???… zvládnu se o ně postarat???… uměla bych vůbec být dobrá máma???… 30 mi bude v dubnu, tou dobou jsem už chtěla mít dvě děti, bohužel, všechno vždycky nejde podle plánu… teď vím, ze 30. narozeniny oslavím bezdětná… doktoři mi doporučili s dalším snažením počkat půl roku, takže až budu slavit svý třicátiny, nebudu ani těhotná … najednou si připadám strašně stará a je mi líto, že jsem se nerozhodla mít děti už ve dvaceti … nenávidím se za to, že jsem někde udělala chybu, jen nevím, kde... nenávidím svoje tělo za to, že zavinilo, že moje miminko nežije... zkouším sama sobě zatajit variantu, že doktoři najdou ňáký zádrhel, který budu muset vyléčit dřív, než se zase začnem snažit… půjde-li vůbec vyléčit… pokud ten zádrhel vůbec najdou… začarovaný kruh… bráchovi se narodilo mimčo v září, nejkamarádce v lednu, sestřence loni na podzim už druhý, jednomu bratránkovi o měsíc dřív, dalším dvěma předloni… kolega z práce, co se ženil o dva týdny později než já, má roční dítě… kamarádka, co se vdávala ve stejný den, jako já, bude rodit v květnu… další blízká kamarádka v červnu … všichni jsou těhotný nebo maj malý děti… jenom já ne… začarovaný kruh… všem jim závidím, všechny je mám ráda… všem to přeju, a všechny je nenávidím za to, že v tom jediném, co je v životě opravdu podstatné, mají větší štěstí než já… rodina, kamarádi i kolegové z práce, ti všichni věděli, že jsem byla těhotná… někteří vědí, že už nejsem, špatné zprávy se holt šíří rychle… nechci mluvit s nikým z nich… nechci poslouchat, jak je jim to líto… nechci jim vysvětlovat, co se stalo, nechci odpovídat na otázky proč? … nechci žít s vědomím, že se mi to stalo, ale neumím ani žít, jakoby se nic nestalo … chci se jen někam schovat a vylézt až zas budu těhotná, jako bych mohla tuhle šílenou zkušenost vymazat a navázat svůj další život tam, kde se mi rozsypal… ale nemůžu… můžu jen brečet… vlastně ani brečet už nemůžu… a taky můžu, třeba zrovna tady, najít někoho, kdo moji bolest pochopí, když někdo takový (i když mě nikdy nepotkal) řekne, že je mu to líto, nezní to tak prázdně, jako když mě politují lidi, co mě potkávají denně, ale nezažili to, co já… a pak si můžu říct, že když ty ostatní holky mají sílu bojovat s tím a zvládnout to, že to zvládnu taky… nevím jak, ale vím, že zvládnu…
mám depku taky... nic se mi nechce, nic mě nezajímá, všechno mi připadá naprosto nedůležitý a úplně zbytečný ... nechce se mi spát, nebaví mě jíst, pokud nepotřebuju na záchod, nemám důvod vstát z postele … přitom ještě před pár týdny bylo všechno úplně jinak, byla jsem nejšťastnější člověk na světě, to proto, že jsem byla těhotná... už podruhé... miminko číslo jedna se vůbec nezačalo vyvíjet... naučila jsem se s ním nepočítat… až do chvíle, kdy jsem otěhotněla podruhé… miminko číslo dvě se narodilo 31.10.2008, umřelo asi dva týdny před tím... proč? je nejčastějším slovem v mém současném slovníku, odpovědět mi nikdo neumí… vyšetření nás teprve čekají, ale co asi můžou doktoři zjistit, když já vždycky byla zdravá, všichni moji příbuzní byli a jsou zdraví až do požehnaného věku, manžel je zdravý a všichni jeho příbuzní zrovna tak… když jsem se po revizi probrala z narkózy, moje první smysluplná myšlenka byla, že kdybych bývala věděla, kolik bolesti budu muset zvládnout, tak bych ani tolik nezáviděla těm, které už doma děti mají, jako spíš těm, co se dobrovolně rozhodly, že nikdy žádný mít nechtěj… pak fyzická bolest přešla… čím menší byla, tím intenzivnější se stala bolest na duši… jediné v mém životě, o čem v tuhle chvíli nepochybuju, je můj manžel… to, o čem pochybuju nejvíc, jsou děti… budu je někdy mít???… zvládnu se o ně postarat???… uměla bych vůbec být dobrá máma???… 30 mi bude v dubnu, tou dobou jsem už chtěla mít dvě děti, bohužel, všechno vždycky nejde podle plánu… teď vím, ze 30. narozeniny oslavím bezdětná… doktoři mi doporučili s dalším snažením počkat půl roku, takže až budu slavit svý třicátiny, nebudu ani těhotná … najednou si připadám strašně stará a je mi líto, že jsem se nerozhodla mít děti už ve dvaceti … nenávidím se za to, že jsem někde udělala chybu, jen nevím, kde... nenávidím svoje tělo za to, že zavinilo, že moje miminko nežije... zkouším sama sobě zatajit variantu, že doktoři najdou ňáký zádrhel, který budu muset vyléčit dřív, než se zase začnem snažit… půjde-li vůbec vyléčit… pokud ten zádrhel vůbec najdou… začarovaný kruh… bráchovi se narodilo mimčo v září, nejkamarádce v lednu, sestřence loni na podzim už druhý, jednomu bratránkovi o měsíc dřív, dalším dvěma předloni… kolega z práce, co se ženil o dva týdny později než já, má roční dítě… kamarádka, co se vdávala ve stejný den, jako já, bude rodit v květnu… další blízká kamarádka v červnu … všichni jsou těhotný nebo maj malý děti… jenom já ne… začarovaný kruh… všem jim závidím, všechny je mám ráda… všem to přeju, a všechny je nenávidím za to, že v tom jediném, co je v životě opravdu podstatné, mají větší štěstí než já… rodina, kamarádi i kolegové z práce, ti všichni věděli, že jsem byla těhotná… někteří vědí, že už nejsem, špatné zprávy se holt šíří rychle… nechci mluvit s nikým z nich… nechci poslouchat, jak je jim to líto… nechci jim vysvětlovat, co se stalo, nechci odpovídat na otázky proč? … nechci žít s vědomím, že se mi to stalo, ale neumím ani žít, jakoby se nic nestalo … chci se jen někam schovat a vylézt až zas budu těhotná, jako bych mohla tuhle šílenou zkušenost vymazat a navázat svůj další život tam, kde se mi rozsypal… ale nemůžu… můžu jen brečet… vlastně ani brečet už nemůžu… a taky můžu, třeba zrovna tady, najít někoho, kdo moji bolest pochopí, když někdo takový (i když mě nikdy nepotkal) řekne, že je mu to líto, nezní to tak prázdně, jako když mě politují lidi, co mě potkávají denně, ale nezažili to, co já… a pak si můžu říct, že když ty ostatní holky mají sílu bojovat s tím a zvládnout to, že to zvládnu taky… nevím jak, ale vím, že zvládnu…