starší synek se mnou v posteli jako miminko nespal. Měl svou postýlku v obýváku (mezi obývákem a naší ložnicí jsme měli otevřené dveře a jeho postýlka byla umístěná tak, že jsem na něj ze své postele viděla). Když bylo potřeba nakojit, vzala jsem ho do naší postele, ale pak jsem ho zase uložila do té jeho. Obvykle se po pár minutách vzbudil, každé kojení jsem ho uspávala natřikrát, v 11 měsících, kdy jsem se rozhodla s nočním kojením seknout, jsem kojila 3-4x za noc, a ráno nás budil v půl páté, takže jsem se fakt moc nevyspala. Byla jsem proto odhodlaná s mladším dítkem zvolit jinou strategii, ovšem jak se časem ukázalo, s dětmi se všechno naplánovat nedá :)
Před druhými narozeninami začal synek toužit po vlastní "velké" posteli, což se hodilo (mladší dcerka se narodila, když mu byly 2 roky a 2 měsíce), takže jsme zařídili v děcáku jednu postel pro něj a jednu pro manžela, který ho chodil uspávat a leckdy tam s ním zůstal až do rána. Když se pak narodila mladší dcerka, jednak jsem neměla energii na noční vstávání a jednak manžel stejně spával v děcáku, takže holka trávila většinu nocí v mé posteli. Do jejích 2 let jsme to neřešili vůbec, měli jsme v plánu stěhování do nového bytu, takže i když mi už nebylo úplně po chuti každonoční spaní s ní, říkala jsem si, že to vyřešíme až novým děckým pokojem v novém bytě.
Fungovalo to bezvadně asi 2 týdny - do první nemoci, kdy bylo potřeba, aby na ní někdo v noci dohlížel. Za 2 týdny marodění si zvykla, že se může tulit k mamince a zpátky k bráškovi do děcáku nechtěla. Trvalo zhruba rok a půl, než se naučila usínat v pokojíčku s bráškou, aniž bych tam s ní musela ležet já nebo tatínek.
Synek má úžasné usínání, když je unavený, prostě zavře oči a během minut chrní. Dcerka, ať je sebeunavenější, drží oči otevřené, jen aby jí něco neuniklo. Když jí čtu pohádku a pak si k ní lehnu s tím, že počkám, dokud neusne, úplně mám pocit, jako by mě hlídala a snažila se usnout co nejpozději.
Synkovi bude 7 za měsíc a dcerce bude za čtvrt roku 5, když jsme cela rodina zdraví, tak děti spí v děcáku a my s manželem v ložnici. Když je některé s dětí nastydlé nebo nemocné (což je v průměru každý druhý týden), máme je na spaní rozdělené. Aktuálně tento týden spí v manželské posteli tatínek se synkem, dcerka spí v synkově posteli v děcáku a já spím v děcáku s ní, v její postýlce.
starší synek se mnou v posteli jako miminko nespal. Měl svou postýlku v obýváku (mezi obývákem a naší ložnicí jsme měli otevřené dveře a jeho postýlka byla umístěná tak, že jsem na něj ze své postele viděla). Když bylo potřeba nakojit, vzala jsem ho do naší postele, ale pak jsem ho zase uložila do té jeho. Obvykle se po pár minutách vzbudil, každé kojení jsem ho uspávala natřikrát, v 11 měsících, kdy jsem se rozhodla s nočním kojením seknout, jsem kojila 3-4x za noc, a ráno nás budil v půl páté, takže jsem se fakt moc nevyspala. Byla jsem proto odhodlaná s mladším dítkem zvolit jinou strategii, ovšem jak se časem ukázalo, s dětmi se všechno naplánovat nedá :)
Před druhými narozeninami začal synek toužit po vlastní "velké" posteli, což se hodilo (mladší dcerka se narodila, když mu byly 2 roky a 2 měsíce), takže jsme zařídili v děcáku jednu postel pro něj a jednu pro manžela, který ho chodil uspávat a leckdy tam s ním zůstal až do rána. Když se pak narodila mladší dcerka, jednak jsem neměla energii na noční vstávání a jednak manžel stejně spával v děcáku, takže holka trávila většinu nocí v mé posteli. Do jejích 2 let jsme to neřešili vůbec, měli jsme v plánu stěhování do nového bytu, takže i když mi už nebylo úplně po chuti každonoční spaní s ní, říkala jsem si, že to vyřešíme až novým děckým pokojem v novém bytě.
Fungovalo to bezvadně asi 2 týdny - do první nemoci, kdy bylo potřeba, aby na ní někdo v noci dohlížel. Za 2 týdny marodění si zvykla, že se může tulit k mamince a zpátky k bráškovi do děcáku nechtěla. Trvalo zhruba rok a půl, než se naučila usínat v pokojíčku s bráškou, aniž bych tam s ní musela ležet já nebo tatínek.
Synek má úžasné usínání, když je unavený, prostě zavře oči a během minut chrní. Dcerka, ať je sebeunavenější, drží oči otevřené, jen aby jí něco neuniklo. Když jí čtu pohádku a pak si k ní lehnu s tím, že počkám, dokud neusne, úplně mám pocit, jako by mě hlídala a snažila se usnout co nejpozději.
Synkovi bude 7 za měsíc a dcerce bude za čtvrt roku 5, když jsme cela rodina zdraví, tak děti spí v děcáku a my s manželem v ložnici. Když je některé s dětí nastydlé nebo nemocné (což je v průměru každý druhý týden), máme je na spaní rozdělené. Aktuálně tento týden spí v manželské posteli tatínek se synkem, dcerka spí v synkově posteli v děcáku a já spím v děcáku s ní, v její postýlce.