Pečlivě jsem pročetla Vaše reakce a každá z nich má něco do sebe. Dost často se ptáte, jak bych otěhotněla. Řekněme, že stejně jako Vy, tedy po sexu s mužem. Rozhodně by to nebyl nikdo cizí, na druhou stranu by nejspíš nevěděl, že se už nechráním. Otěhotnět je z celé té myšlenky asi ta nejsnazší část. Co se týká tatínka, už jsem to docela vzdala. Když v dnešní době ani chlap o spoustu let starší než já nedokáže být zodpovědný nebo aspoň upřímný a milující, pak je to docela zásadní problém. Proto uvažuji o druhém dítku bez otce v RL. Co mě ale zásadně brzdí v tom, otěhotnět co nejdříve, jsou finance. Já sama jsem se nikdy neměla špatně, moje prvorozené dítko se taky nemá špatně. Příchodem druhého se to rozhodně změní. Ale jak moc? Co když to bude tak zásadní, že všichni skončíme třeba pod mostem (teď spíš přeháním, tak daleko by to moje okolí nejspíš zajít nenechalo a rozhodně já bych to do konce svých sil nedovolila)? Děsí mě to, že vůbec nevím, jak zásadní změna našeho života to bude. Teď mi ještě rodiče s prvňátkem pomáhají. Ale co když nakonec zavrhnou i to první? Třeba taky ne, ale člověk nikdy neví. Už teď pomáhají víc, než dost.
V současné době je moje hlava silnější a rozum hlasitější než srdce (a taky strach je silná antikoncepce), takže druhé nejspíš nebude vůbec. Ale pořád slyším v sobě ten maličký hlásek, že jen jedno dítě jsem nikdy nechtěla a že prvňátko si sourozence taky strašně moc přeje... Trápí mě to.
Pečlivě jsem pročetla Vaše reakce a každá z nich má něco do sebe. Dost často se ptáte, jak bych otěhotněla. Řekněme, že stejně jako Vy, tedy po sexu s mužem. Rozhodně by to nebyl nikdo cizí, na druhou stranu by nejspíš nevěděl, že se už nechráním. Otěhotnět je z celé té myšlenky asi ta nejsnazší část. Co se týká tatínka, už jsem to docela vzdala. Když v dnešní době ani chlap o spoustu let starší než já nedokáže být zodpovědný nebo aspoň upřímný a milující, pak je to docela zásadní problém. Proto uvažuji o druhém dítku bez otce v RL. Co mě ale zásadně brzdí v tom, otěhotnět co nejdříve, jsou finance. Já sama jsem se nikdy neměla špatně, moje prvorozené dítko se taky nemá špatně. Příchodem druhého se to rozhodně změní. Ale jak moc? Co když to bude tak zásadní, že všichni skončíme třeba pod mostem (teď spíš přeháním, tak daleko by to moje okolí nejspíš zajít nenechalo a rozhodně já bych to do konce svých sil nedovolila)? Děsí mě to, že vůbec nevím, jak zásadní změna našeho života to bude. Teď mi ještě rodiče s prvňátkem pomáhají. Ale co když nakonec zavrhnou i to první? Třeba taky ne, ale člověk nikdy neví. Už teď pomáhají víc, než dost.
V současné době je moje hlava silnější a rozum hlasitější než srdce (a taky strach je silná antikoncepce), takže druhé nejspíš nebude vůbec. Ale pořád slyším v sobě ten maličký hlásek, že jen jedno dítě jsem nikdy nechtěla a že prvňátko si sourozence taky strašně moc přeje... Trápí mě to.