vzhledem k věku, nástupu do školky a narození mladšího sourozence se není čemu divit, tvoje dítko není tímhle chováním výjimečné, nejsi první ani poslední maminka, která s tím bojuje a neví si rady. Musíš, stejně jako my všechny, metodou pokus omyl zjistit, co zrovna na to tvoje dítě platí, a neboj, až na to přijdeš, dítko si vymyslí jiný způsob, jak tě dohánět k šílenství :)
Základem je určitě důslednost (teoreticky to vím, ale praktická realizace poněkud pokulhává). Hodně pomáhá umožnit dítku, aby bylo aspoň v některých situacích "pánem svého osudu" - zapojit ho do domácích prací, nechat ho vybírat si, co si vezme ráno na sebe, co se bude vařit k obědu, kam se půjde v rámci dopolední procházky, jakou pohádku budeme číst před spaním apod. Tresty, zákazy, okřikování ... tím si zaděláváš na boj, kdo z koho, někdy to třeba zabere ale z dlouhodobého hlediska se mi tyhle výchovné strategie na momentálně pětiletém synkovi neosvědčily a na tříletou dcerku mají obdobně mizivou úspěšnost.
Na synka dost pomáhá počítání do tří (ale třeba dcerku to nechává absolutně chladnou). Na vztekání v obchodě, hlasitý křik, hysterické záchvaty se mi u obou osvědčilo ukázat jim, jak "divně" jejich chování působí na ostatní. Prostě jsem se jednou dvakrát začala vztekat úplně stejně jako oni, ve vteřině jejich vztek vystřídal údiv nad tím, co že to ta maminka dělá. Na hlasitos je dobré nepřekřikovat je, moje děti absolutně nesnášejí, když na ně místo zvýšeného hlasu začnu šeptat. Tak nějak zjednodušeně řečeno, je dobrý žádoucí chování odměnit pozorností a nežádoucí chování ignorovat. Když to vydržíš dostatečně dlouho a budeš v tom důsledná, pochopí, jak se mají chovat aby dosáhly toho, co chtějí...
vzhledem k věku, nástupu do školky a narození mladšího sourozence se není čemu divit, tvoje dítko není tímhle chováním výjimečné, nejsi první ani poslední maminka, která s tím bojuje a neví si rady. Musíš, stejně jako my všechny, metodou pokus omyl zjistit, co zrovna na to tvoje dítě platí, a neboj, až na to přijdeš, dítko si vymyslí jiný způsob, jak tě dohánět k šílenství :)
Základem je určitě důslednost (teoreticky to vím, ale praktická realizace poněkud pokulhává). Hodně pomáhá umožnit dítku, aby bylo aspoň v některých situacích "pánem svého osudu" - zapojit ho do domácích prací, nechat ho vybírat si, co si vezme ráno na sebe, co se bude vařit k obědu, kam se půjde v rámci dopolední procházky, jakou pohádku budeme číst před spaním apod. Tresty, zákazy, okřikování ... tím si zaděláváš na boj, kdo z koho, někdy to třeba zabere ale z dlouhodobého hlediska se mi tyhle výchovné strategie na momentálně pětiletém synkovi neosvědčily a na tříletou dcerku mají obdobně mizivou úspěšnost.
Na synka dost pomáhá počítání do tří (ale třeba dcerku to nechává absolutně chladnou). Na vztekání v obchodě, hlasitý křik, hysterické záchvaty se mi u obou osvědčilo ukázat jim, jak "divně" jejich chování působí na ostatní. Prostě jsem se jednou dvakrát začala vztekat úplně stejně jako oni, ve vteřině jejich vztek vystřídal údiv nad tím, co že to ta maminka dělá. Na hlasitos je dobré nepřekřikovat je, moje děti absolutně nesnášejí, když na ně místo zvýšeného hlasu začnu šeptat. Tak nějak zjednodušeně řečeno, je dobrý žádoucí chování odměnit pozorností a nežádoucí chování ignorovat. Když to vydržíš dostatečně dlouho a budeš v tom důsledná, pochopí, jak se mají chovat aby dosáhly toho, co chtějí...