ahoj, já si to už prožila dvakrát :s: a kupodivu přežila ;) u nás dost zabíralo říct, DOBŘE, TAK NEMUSÍŠ, většinou řev neeeee, já chciiii :s: s jídlem bych fakt blbosti nedělala, nechceš, nejez. Neuč si dítě na to, že budeš u jídla hrát divadlo, aby něco snědlo! Hlady ti samo od sebe neumře :s: Jsem toho názoru, že v zásadních věcech neustupovat, nenutit, ale neustoupit. Jak už tu zaznělo, dát dítěti pokud možno na výběr ze dvou variant, vybere si jednu, na tom potom už ale trvat. Když nechce, ignorovat, schovat a hotovo. Starší dceru jsem nechávala vyvztekat o samotě, teď u mladší jsem to dělala jinak a myslím, že jsem to tak měla dělat i u starší, ale chybama se člověk učí no. U mladší jsem vždy byla v přítomnosti, jen jsem přihlížela, počkala, až jí vztek přejde, někdy hodně dlouho a pak jsem se jí zeptala, jestli chce, abych jí objala. Toto u nás funguje, teď jak se vztekne, řekne nech mě, nebavím :s: odejde si poplakat, během chvilky přijde, že chce obejmout a že už je hodná :h: takže u mě už ty její nálady nevyvolávají nervní pocity, že nevím co s ní, naopak je to super, jak se umí zklidnit a přijít, že už to je v pořádku. Ale každé dítě je jiné, takže si k němu rodič musí tu svou cestu najít sám. Já se neučila už tak nenervačit a nenechat se každou blbostí vytočit, ikdyž je to někdy těžké a ty nervy občas taky přetečou. Takže pevné nervy přeji ;) :a:
ahoj, já si to už prožila dvakrát :s: a kupodivu přežila ;) u nás dost zabíralo říct, DOBŘE, TAK NEMUSÍŠ, většinou řev neeeee, já chciiii :s: s jídlem bych fakt blbosti nedělala, nechceš, nejez. Neuč si dítě na to, že budeš u jídla hrát divadlo, aby něco snědlo! Hlady ti samo od sebe neumře :s: Jsem toho názoru, že v zásadních věcech neustupovat, nenutit, ale neustoupit. Jak už tu zaznělo, dát dítěti pokud možno na výběr ze dvou variant, vybere si jednu, na tom potom už ale trvat. Když nechce, ignorovat, schovat a hotovo. Starší dceru jsem nechávala vyvztekat o samotě, teď u mladší jsem to dělala jinak a myslím, že jsem to tak měla dělat i u starší, ale chybama se člověk učí no. U mladší jsem vždy byla v přítomnosti, jen jsem přihlížela, počkala, až jí vztek přejde, někdy hodně dlouho a pak jsem se jí zeptala, jestli chce, abych jí objala. Toto u nás funguje, teď jak se vztekne, řekne nech mě, nebavím :s: odejde si poplakat, během chvilky přijde, že chce obejmout a že už je hodná :h: takže u mě už ty její nálady nevyvolávají nervní pocity, že nevím co s ní, naopak je to super, jak se umí zklidnit a přijít, že už to je v pořádku. Ale každé dítě je jiné, takže si k němu rodič musí tu svou cestu najít sám. Já se neučila už tak nenervačit a nenechat se každou blbostí vytočit, ikdyž je to někdy těžké a ty nervy občas taky přetečou. Takže pevné nervy přeji ;) :a: