Já mám děti dvě, mladší má půl roku, starší dva a tři čtvrtě. Nikdy jsem nebyla ten typ ženský, která po dětech vyloženě touží, ale taky mě nikdy nenapadlo děti nemít. Dítě je podle mě přirozená součást lidského života a co pamatuju, vždycky jsem o vlastních dětech uvažovala v množném čísle (protože sama sourozence mám a přijde mi to fajn). A to je taky jediný důvod, proč máme děti dvě. Jsem ráda, že je mám, ale kdybych od počátku nebyla rozhodnutá, že chci dvě, kdybych v době, kdy jsem měla jen to starší, fakt uvažovala nad důvody pro a proti, pravděpodobně by synek zůstal jedináček. Manželovi by to bývalo stačilo, sice proti druhému dítěti nic nenamítal, ale kdybych tehdy řekla, že chci jedno, do druhého by mě netlačil (on má dva mladší sourozence a co vím od tchýně, v době, kdy se narodil ten prostřední, manžel sourozence mít nechtěl).
Moje těhotenství se synkem nestálo za nic, nemluvě o tom, že jsem předtím dvakrát potratila, ovšem těhotenství s mladší dcerkou byl ještě větší horor (k neskutečným těhotenským nevolnostem se přidaly problémy se zády, které mi nejspíš vydrží doživotně). Jediné, co mi fakt jde, jsou porody, oba jsem měla „pohodový“, jak jen si o porodu lze přát. Začátky byly se starším děsné, bylo by to na dlouhé povídání, ale hodně to bylo o neznámu, s mladší, tím, že už jsem věděla, jak na to, jsem si naopak ten začátek užila. Objektivně byli obě moje děti v prvních týdnech života „motivační“, problémy začali tropit až cca ve třech měsících, kdy obě přešli na zhovadilý noční režim, takže už třetí sezónu spím noci průměrně na osm etap :) Mateřství s klukem mi přestalo připadat jako velký životní omyl až když mu bylo 10 měsíců a začal chodit, upřímně bavit mě to začalo, když měl 15 měsíců a rozkecal se... Posledních pár týdnů, co dcerka objevila způsob, jak se pohybovat kupředu a krade bráchovi hračky, je to doma dost šílený, navíc kluk by povahově potřeboval školkový kolektiv ale věkově na něj nemá nárok, protože u nás ve městě jsou kapacity přeplněný ... Kdybych mohla vrátit čas do doby, kdy jsme měli jen synka, tak s tím, co po tom půlročním soužití s dcerkou vím, neváhala bych pořídit si ji znovu, jen bych to odložila o rok :)
Já mám děti dvě, mladší má půl roku, starší dva a tři čtvrtě. Nikdy jsem nebyla ten typ ženský, která po dětech vyloženě touží, ale taky mě nikdy nenapadlo děti nemít. Dítě je podle mě přirozená součást lidského života a co pamatuju, vždycky jsem o vlastních dětech uvažovala v množném čísle (protože sama sourozence mám a přijde mi to fajn). A to je taky jediný důvod, proč máme děti dvě. Jsem ráda, že je mám, ale kdybych od počátku nebyla rozhodnutá, že chci dvě, kdybych v době, kdy jsem měla jen to starší, fakt uvažovala nad důvody pro a proti, pravděpodobně by synek zůstal jedináček. Manželovi by to bývalo stačilo, sice proti druhému dítěti nic nenamítal, ale kdybych tehdy řekla, že chci jedno, do druhého by mě netlačil (on má dva mladší sourozence a co vím od tchýně, v době, kdy se narodil ten prostřední, manžel sourozence mít nechtěl).
Moje těhotenství se synkem nestálo za nic, nemluvě o tom, že jsem předtím dvakrát potratila, ovšem těhotenství s mladší dcerkou byl ještě větší horor (k neskutečným těhotenským nevolnostem se přidaly problémy se zády, které mi nejspíš vydrží doživotně). Jediné, co mi fakt jde, jsou porody, oba jsem měla „pohodový“, jak jen si o porodu lze přát. Začátky byly se starším děsné, bylo by to na dlouhé povídání, ale hodně to bylo o neznámu, s mladší, tím, že už jsem věděla, jak na to, jsem si naopak ten začátek užila. Objektivně byli obě moje děti v prvních týdnech života „motivační“, problémy začali tropit až cca ve třech měsících, kdy obě přešli na zhovadilý noční režim, takže už třetí sezónu spím noci průměrně na osm etap :) Mateřství s klukem mi přestalo připadat jako velký životní omyl až když mu bylo 10 měsíců a začal chodit, upřímně bavit mě to začalo, když měl 15 měsíců a rozkecal se... Posledních pár týdnů, co dcerka objevila způsob, jak se pohybovat kupředu a krade bráchovi hračky, je to doma dost šílený, navíc kluk by povahově potřeboval školkový kolektiv ale věkově na něj nemá nárok, protože u nás ve městě jsou kapacity přeplněný ... Kdybych mohla vrátit čas do doby, kdy jsme měli jen synka, tak s tím, co po tom půlročním soužití s dcerkou vím, neváhala bych pořídit si ji znovu, jen bych to odložila o rok :)