ted si nevzpomenu, v jakým to bylo přesně věku, ale to už jsme tu nějakou dobu chodili vyšinutí z neustálého brebentění a otázek a upozorňování, voči navrch hlavy, a pamatuju si, že manžel prostě oněmněl a už jen dělal, co bylo nutné. Takže kluka například přebaloval, večer, já zdrahala do jiného pokoje, aby na mě aspoň chvíli nikdo nemluvil, a slyšela jsem z koupelny: táto, táto, to to je, táto toto je, toje to táto, táto? táto! táto toto je (překlad co to je, co je to) nakoukla jsem, a viděla manžela jak se jen soustředí na práci a kulí voči, a kluk furt mele a mele, a ukazuje na jednu dlaždičku na zdi za druhou. Všechno jsou dlaždičky, ale on se ptá na každou znova. Nikdy mu nestačilo odpovědět, nikdy, vždycky navázal další otázkou, i tehdy ve věku "totoje" i později při otázkách typu "proč". Ty hovory byly nekonečně a člověk nedokázal dokončit ani v duchu jedinou vlastní myšlenku. Ale bylo to boží. My si dnes s klukem zpíváme "táto táto totoje" a smějeme se, zvláš´t když to vybalíme na tátu a notujeme mu tady. JInak ve třech letech nám komentoval každou cestu autem typu: co to drncá? Táto proč spad ten strom, byl schnilej? To je bahno? Jé to čvachtá...atd atd. Manžel se opravdu musel nutit na to, aby se věnoval řízení, protože to bylo furt: jé hele, vlááák, je hele, ten dům je starej, mami podivej, tam támhle!!!a fakt příšerně na sebe strhává pozornost do dneška, je potíž mu vysvětlit, že tohle už taky nemůže dělat. Je to prostě nátura.
In reply to člověka uklidní když si by MillyJ
ted si nevzpomenu, v jakým to bylo přesně věku, ale to už jsme tu nějakou dobu chodili vyšinutí z neustálého brebentění a otázek a upozorňování, voči navrch hlavy, a pamatuju si, že manžel prostě oněmněl a už jen dělal, co bylo nutné. Takže kluka například přebaloval, večer, já zdrahala do jiného pokoje, aby na mě aspoň chvíli nikdo nemluvil, a slyšela jsem z koupelny: táto, táto, to to je, táto toto je, toje to táto, táto? táto! táto toto je (překlad co to je, co je to) nakoukla jsem, a viděla manžela jak se jen soustředí na práci a kulí voči, a kluk furt mele a mele, a ukazuje na jednu dlaždičku na zdi za druhou. Všechno jsou dlaždičky, ale on se ptá na každou znova. Nikdy mu nestačilo odpovědět, nikdy, vždycky navázal další otázkou, i tehdy ve věku "totoje" i později při otázkách typu "proč". Ty hovory byly nekonečně a člověk nedokázal dokončit ani v duchu jedinou vlastní myšlenku. Ale bylo to boží. My si dnes s klukem zpíváme "táto táto totoje" a smějeme se, zvláš´t když to vybalíme na tátu a notujeme mu tady.
JInak ve třech letech nám komentoval každou cestu autem typu: co to drncá? Táto proč spad ten strom, byl schnilej? To je bahno? Jé to čvachtá...atd atd. Manžel se opravdu musel nutit na to, aby se věnoval řízení, protože to bylo furt: jé hele, vlááák, je hele, ten dům je starej, mami podivej, tam támhle!!!a fakt příšerně na sebe strhává pozornost do dneška, je potíž mu vysvětlit, že tohle už taky nemůže dělat. Je to prostě nátura.